Nastal den, kdy měla býti schůzka, rád k své práci spěchal každý Žid; prsa jim se zdála býti úzká, aby kryla v sobě blahý cit.
Dozorcové Židů netušili původ převrácené povahy, veselé jich tváře nerušily ani rány na hřbet na nahý.
I ta slza, co se v oku chvěla, když je bila Egypťanů zlost; vedle bolu těchu v sobě měla, vzdoru však z nich každý dnes byl prost.
Hodina, v níž býval konec práce, byla Židům vezdy vítána; dnes, kdy slunce mělo zajít v krátce, touhou byla mysl zmítána.
Nehnětla jich doma špatná strava, ani špinavý a vlhký byt; ani hanba rodu, bída dravá, ani matný na kahanci svit.
Poutichly domácí dnes sváry, nehryzli se vespol odporem, ve všech rodinách byl život jarý, baviliť se milým hovorem.
A když na obloze měsíc, bledý Egypťanům vléval spánkem sen; Hebrej točil kolem sebe hledy, do širého pole spěchal ven.
Cihelna tam v širém poli stála, od všech končin stejně vzdálená; ta se vůdcům příhodnou být zdála, byla tedy k schůzce schválena.
S hvězdami se díval měsíc jasný tiše na veliký Židů dav; ti pak měli vespol hovor hlasný, jak jim velí dávnověký mrav.
„Ticho, bratři,“ náhle kdosi zvolal, a hned kde kdo tajil v sobě dech: jak se plamen touhy rozplápolal, o tom svědčil sluch a zrak jich všech.
Slastný cit, jenž nyní hruď jim tížil, vyšel z nitra jako hlučný ples; vždyť se Mojžíš postrádaný blížil, a s ním Áron, milovaný kněz.
Poznenáhla radostivý hukot tichnul opět v četné hromadě; zvědavostí vzrůstal srdce tlukot, co k té dalo podnět poradě?
Áron našel tolké místo kroku, odkud zrak mu na dav všechen plul; Mojžíš na blízku stál jemu k boku, v ruce maje divotvornou hůl.
Jako na hřbitově o půlnoci, tak se ticho vůkol šířilo; Áron počal mluvit ráznou mocí, každé slovo k srdcím mířilo:
„Chvála Hospodinu nekonečná Jenž se Bohem otců jmenuje; kdo má srdce, slova, ústa vděčná, ten ať Jemu všechno věnuje!“
„Jeho milosti jsou nevypravné, jimi praotcům se zalíbil; Hebrejskému rodu doby slavné svatosvatým slovem přislíbil.“
„Řeči k Abrahamu velikému, řeči k Isáku a Jakobu, známé jsou snad Židu kdekterému; ty jen snadnily nám porobu.“
„Otcům našim Bůh se zapřisáhnul, jim že patří Chanaanská zem; zatím však nás, potomky jich, vtáhnul smutný osud do ciziny sem!“
„Budeme prý jako hvězdy četní, a jak písek, jejž má mořský břeh, otcové však mnozí bezedětní končí tuto trudně zemský běh.“
„Námi že prý budou požehnáni národové, co jich chová svět; my však sami bídou obehnáni slabotou se jenom smíme chvět.“
„Plije na nás, kdokoli nás zočí, nikdo z nás jim není člověkem, každý pohan spurně na nás sočí, práce splácí hrubým nevděkem!“
„Kdo z vás neplazil se jako zmije, dráč když Egyptský naň zahukal? Kdo z vás myslí na jich kruté kyje, aby hněvem v srdci nepukal?“
„Egypťan-li v pohanské své pýše Žida v práci těžké ubije: s lehkým smíchem káže král té říše, ať se naší rukou zaryje!“
„Matkám nechá tolik jen se dítek, co jich k robotám je potřebí; každý jiný narozený kvítek bez milosti v Nil se pohřebí.“
„Roboty a biče, smích a muky to nám rabům dáno za podíl; tak že víru a své řeči zvuky strachem nejeden Žid zahodil.“
„Zda-li z vás též někdo v nedůvěře v tom, co Bůh nám slíbil, nezoufal? Zda-li k modlám pohanské té sběře od Boha již mnohý necoufal?“
„Avšak nejsem tu, bych malou víru vytýkal vám přísným slovem dnes; jsem zde, abych blaživého míru oznámil vám utěšený ples!“
„Chvála Hospodinu nekonečná. Jenž se Bohem otců jmenuje, kdo má srdce, slova, ústa vděčná, ten ať Jemu všechno věnuje.“
„Slyšel Hospodin to naše lkání, viděl velký počet našich muk, proto s výsosti se k nám teď sklání, aby splnil našich proseb zvuk.“
„Ukázal se bratru Mojžíšovi na hoře, jíž jméno Horeb jest; tam s ním mluvil z hořícího křoví, Egyptských, jak zahanbit chce lest.“
„Pán Bůh otců našich pravil jemu, kterak bíti bude zem tu zlou; Židovskému národu pak Svému že dá všechnu ve všem milost Svou.“
„Radujte se velmi, drazí bratří, ukončilť Bůh naši porobu; oko naše brzy volnost spatří, nebudem už klesat do hrobů.
„Nebude nás hubit pohan podlý, ani mládež naši nevinnou; zůstavíme tuto mrtvé modly, v Bohu chcem mít radost jedinou.“
„Na Egyptské hnusné modloslužby, nebudem se déle dívati; ctíce slavných otců vřelé tužby, vděčně budem Bohu zpívati.“
„Nebudou již krásnou řeč nám špinit nevědomí, hrdí chudáci; nesmí nikdo již nás z toho vinit, my že Hebrejští jsme rodáci.“
„Jazykem svým budem Boha ctíti, do vlastních se budem scházet škol; a tak navždy zmizí, jejž teď cítí rozervané srdce, žravý bol.“
„Práva svatá, práva Bohem daná svědomitě budou hájena; velká rabství dusivého hana navždy s národa je svalena.“
„Tenť jest slavný, svatý rozkaz Boží, jenž se týká národovou všech; byste spořádali svoje zboží, a pak odtud vyšli v málo dnech.“
„Dneska ještě oznamte svým rodům, nad námi jak smiloval se Bůh, by se hotovili k slavným hodům, pro něž není zdejší kalný vzduch!
„Zítra půjdem k Egyptskému králi, aby zvěděl účel našich cest; uzříme, jak slova naše schválí, jakož vůle Hospodina jest!“
Dali Židé víru jeho slovu, Hospodina vroucně chválili, zlou že zkazí Egypťanů snovu; pak se všichni domů vrátili.
Cookies on Poetry Cove