Cestovníků ptal se Mojžíš pilně, v Egyptě jak vládne nový král? Shledalť však, že věci soudil mylně, nepominul Židům trud a žal.
Nestala se změna smrtí krále, než že trůn svou změnil osobu; staří rádcové, jak předtím, stále pěstovali Židů porobu.
Ba ten nový Faraon chtěl zase nový dáti svému rodu lesk, nových staveb chtěl mít v krátkém čase, tudíž rostl bídných Židů stesk.
Čím dál horší práce, smutky pláče Israelským synům kynuly, biti kyjem Egyptského dráče mnozí v roce perně hynuli.
Hlasně křičeli z nich vztekem divým pro tuhé již mnozí roboty, odporem a slovem popudlivým smrtný zvali konec lopoty.
Tyto zprávy dostal Mojžíš v uši od příchozích řádných kolem kol; tím se jeho ušlechtilé duši množil ustavičně žravý bol.
Osm dní se postil, chléb jen jedl, zřídka trochu čisté vody pil, dnem i nocí smutný nářek vedl, modlil se a často ruce myl.
V osmý den pak z kamenů jen nových krásný oltář Bohu zbudoval; za dvanácte rodů Jakobových beránků Mu dvanáct v obět dal.
A když plamen do oblaků šlehal, vzhůru stoupal kouř jak pružný sloup, Mojžíš radostí až skákal, běhal, klaněl Bohu se vždy hloub a hloub.
Vidělť, že Bůh Pán tu obět schválil, kouř se tratil, zmáhala se zář; proto rychle na horu se vzdálil, a tam padnul na pokornou tvář.
Hustým proudem slzí trávu zmáčí, volá, aby smiloval se Bůh; kvílí v dlouhém usedavém pláči, aby k jeho prosbám sklonil sluch.
Vzhůru k nebi zdvihal ruce s tváří, na zemi se vztyčil dopola; ještě slyšel zvuky na oltáři, na němž obět jeho plápolá.
Jak tam klečel, pláč mu oči rosil, oči, jež byl k nebi vysílal; vroucným hlasem Pána Boha prosil, v tato slova mluviti se jal:
„Velký Bože, mocný Hospodine, Bože otců mých pln dobroty, hle, Tvůj sluha jako červ se vine, v prachu poznává své nicoty.“
„Shlédni na nás, Bože nejvýš svatý, shlédni s trůnu rajské výsosti; na svůj národ těžkým jarmem spjatý shlédni brzy okem milosti!“
„Národ Tvůj jest trýzněn zlými katy Abrahamův rod a Isákův; Jakobův rod v cizí zemi jatý, šlapán, mořen od zlých cizákův!“
„Rozpomeň se, Bože dobrý, věčný, na velebný otcům daný slib; všechen národ bude Tobě vděčný, promineš-li množství velkých chyb!“
„Zvolený Tvůj národ věřil vezdy slovu, jež Tvůj svatý řekl dech, že se rozmnoží jak nebes hvězdy, a jak písek, jejž má mořský břeh!“
„Dobře vědí moji rodní bratří, že’s jim slíbil Chanaanskou zem; kdo však z nich tu otčinu svou spatří, an jich množství hyne každým dnem?“
„Nejen tělo trýzní pohan podlý, hnusíť se i Tebou daný duch; bohaprázdných Egypťanů modly denně víc v nich dusí zbožný ruch.“
„Proroků náš ubohý lid nemá, ani vlastních k vychování škol; má-li růsti jako ta tvář němá? Bože, rychle pomoci jim svol!“
„V otroctví tom již již duše mnohá pozbyla svých otců ctnost i mrav; ba ni víry nemá v Tebe, Boha, smiluj se a mocí Svou to sprav!“
„Vím, že lid nás nepříteli svému v slepotě své podává sám zbraň; kdo vsak zdolá slovu všemocnému? Hospodine věčný, ty jej chraň!“
„Za to žádá sluha zarmoucený, za to volá nemluvňátek krev; za to prosí národ tvrdě dřený, za to žebrá denní žalozpěv.“
„V útrapách, jež Egypťan mu dává, silnou těchu v duši jeho dej; u pohanů tvrdých lidská práva aneb odchod spasný vyjednej!“
„Pomni, pomni, všemohoucí Pane, na slib otcům daný z dávných dob; kterak se to všechno skutkem stane, ztráví-li nás nenasytný hrob?“
„Vyslyš, Bože, služebníka Svého, všemocí Tvou národ náš buď zdráv; pohan nešpiň déle jména Tvého krutým hanobením lidských práv!“
„Národ volný jistě v udivení láskou věrnou vždy by k Tobě plál; vzpomínaje na svá utrpení vroucných vzdávat bude Tobě chval!“
Poslední mu slovo na rtech znělo, slunéčko mu osvítilo tvář jako by jej pocelovat chtělo; za horou pak skrylo rudou zář.
Cookies on Poetry Cove