Vzhůru!

Otvírá svůj jícen pekel brána! Kdo je Kristův, vzhůru na satana; větší než kdy sbírá nyní voj, proti Boží pravdě chystá boj.

Posedlých už čítá valné pluky, a ti tropí bohopusté hluky; slovem, pérem šíří lež a blud, v nedospělých dusí všechen stud.

Lesklými se ohánějí hesly, skrývají tak vlastní rozum skleslý; dávno vyvrácený bídný klam do hlavy jim leje satan sám.

Co jim po tom, že lež v mladé duši jasnou pravdu, blahý pokoj ruší? Statků jen a slávy hledají, o blaho svých bližních nedbají.

Co jim po tom, že svůj národ kazí, že mu cestu do záhuby razí? Jen když dojdou svého záměru, po satansku šíří nevěru.

Je-li horších v světě provinilců vedle těchto bídných odrodilců? Národa, prý, hájí řeč a mrav, nevěrou však štvou jej v bídný stav.

Odrodilí vnuci zbožných dědů, sypte v národ pekelných svých jedů, brzy zvolá oklamaný lid: „Dráči vzali blaho nám a klid!“

Vizte Vámi rozeštvané davy, počítejte nešťastné ty hlavy! Hle, už nyní zlostně klnou Vám, poznaliť, ač pozdě, ten Váš klam.

Z bytů, jindy šťastných, na Vás hlídá Vámi způsobená hrozná bída; zničili jste blaho rodinné, radosti tam není jediné.

Jindy muž jda z domu, choť svou zlíbal, děti křížkem žehnal, k nim se shýbal; od plačících odcházívá dnes, osopiv se na ně jako pes.

Druhdy děti měly dobré šaty, dnes je na nich lata vedle laty; kde zněl jindy blahý smích a zpěv, dnes tam ozývá se pláč a hněv.

Manžel, otec, zbaven víry svaté, s pravé cesty zbloudil v bludy klaté; namluvil mu bohaprázdný druh, pijanů jak oblaží jej kruh.

Omamován kořalkovým puchem, rychle chřadnul tělem, pustnul duchem; s ním i matka, děti hynuly, zoufalé jim doby kynuly.

Chrabře ničme pekelnou tu setbu, zapuzujme z rodin děsnou kletbu; zmužile se dejme do boje, odhalujme pekla nástroje.

V kříži Páně jistě zvítězíme, víru, lásku v lidu roznítíme; o Své Církvi slavně Kristus dí: „Brány pekla nepřemohou ji!“