Vzdělanec když víru zmaří,
lépe-li se jemu daří?
Má a čítá mnoho knih,
ale jed jen ssaje z nich;
katechismus zapomněl,
rozum se mu zatemněl.
Žije vesel bez bolu
z tatíčkových mozolů,
zhoubné bludy pilně šíře,
posmívá se dědů víře,
jenžto z víry ctnostně žili,
a v té pravdě šťastni byli.
Zač však má tu velkou věc
nevěrecký učenec?
Dokud se mu dobře vede,
smyšlenky mu stačí bledé;
ve strast-li však časem klesá,
marně na pomoc zve běsa.
Svedenci též jeho řečí
velmi špatně se mu vděčí;
co v nich zhasla svatá víra,
v duších jim i láska zmírá,
nastal-li jim blaha sklon,
bídnými jsou jako on.
Ještě dobře je-li sám
zbožných dědů spustlý Chám;
má-li ale ženu, děti,
poslouží jim bludů smetí?
Trudné budou hodiny
Tvé a Tvojí rodiny.
To tvé péro ceny ztrácí,
nenalézáš vhodnou práci;
Ty chceš žíti jen tak lehce,
hmotně dělat se ti nechce;
avšak bezbožecká hlava
na váhu vše lehkou brává.
K nábožným se obracíš,
o jichž lásce k bližním víš.
Od rána až do večera
jevíš zběhlost svého péra;
kreslíš bídu zoufalého
svého srdce nábožného (!);
směle píšeš klam a lež,
ubožáku, těš se, těš!
Vděčnosti tvé plané sliby
tratí se jak v řece ryby.
A co potom, až tvůj klam
oklamaným bude znám?
Dobrou radu dát Ti mohu,
kajicně se navrať k Bohu,
Bůh Ti po zlé zemské pouti
nedá věčně zahynouti.