Byl svátek Marje, Boží Matky Panny, lid zbožný plnil posvěcené stany; i Václav smutně na cestu se dal, když bratra marně do kostela zval.
On po dlouhém a suchoparném čase se v chrámu Božím vroucně modlil zase; též kazateli pilně naslouchal, a navždy novým člověkem se stal.
Šel domů. Jan si sbíral nové laty, by přišil si je na chatrné šaty; tu Václav vážně k němu přisednul, a smutným okem na něj pohlédnul.
Hned promlouvati počal v polopláči: „Kam zavedli nás oba špatní štváči? Jsme jimi obrácení na ruby, je blízká tůně naší záhuby.“
„Jak šťastni šli jsme z otcovského domu tím libým stínem porozkvetlých stromů? Jak často v blaha svého záchvatu jsme rozmlouvali o svém návratu!“
„Nás oba stihla netušená bída, jen žal a hanba z očí nám dnes hlídá; nás do drápů svých dostal svůdný ďas, jen maličko a on nám zlomí vaz!“
„Ó bratře, ihned moudře sobě raďme, a rázně na dobrou se cestu vraťme; nás nikdy nespatř pobloudilců kruh, nám odpustí a síly dodá Bůh!“
Jan, bratr, mlčky starý oděv látal, však nyní bratru odpovědět chvátal: ,Můj drahý bratře, ty jsi ještě tmář a já jsem osvícený pokrokář!‘
,Já rázně kráčet budu se svým šikem, mne nikdo nesmí nazvat zpátečníkem!‘ Ty beze mne jdi nazpět sám a sám, já z duše své ti navždy výhost dám!‘
Jan bratra svého doma v pláči nechal a čerstvým krokem do hospody spěchal. Již příštího dne vyměnil svůj byt – snad jinde vrátí se mu v duši klid.
Cookies on Poetry Cove