Za rakví jde vdova a matným krokem, před se zírá polosklenným okem; mluví-li kdo, ona nerozumí. Ohromnou-li bolest v sobě tlumí?
Nikoli! Vždyť bolest žádnou nemá, slepa jest a hlucha ba i němá; každou bolest před tím překonala, u svého když muže nocovala.
On ji hladil: „Maminko má drahá, Ty jsi byla jádrem mého blaha; neodejdu, s Tebou vždy chci býti, nebuď smutna, pro mne musíš žíti!“
Slyšela-li manželova slova ta, jíž budou brzy říkat vdova? Neslyšela paní ušlechtilá, sedíc u manžela v mdlobách byla.
Odvedli ji. – Muž ji zase volal! Jemu manželčin cit neodolal. U hrobu již stojí truchlá vdova jako tuhá socha mramorová;
slzičky své všechny vyplakala, žádná více v oku nezůstala. Slyší kněze, slova smutná, svatá, její duše s duchem chotě spjata:
hrudy, které na rakev již tlukou, nejsou pro ni vzrušující mukou. Od hrobu ji bledou vedli domů, ona nenaříká na pohromu.
Tam, kde upevněn jest uctívaný svatý Kristův kříž a obraz Panny, u prázdného manželova lože, zasténala, žalně: „Ó můj Bože!“
Trvala tak chvíli mimo sebe, choť jí ukazoval krásné nebe. Dítek šestero též nemá řečí, kolem dobré matky mlčky klečí.
Ozval plač se, výkřik: „Milá máti, kdo jak otec o nás bude dbáti?!“ Tato slova mocné působila, v srdce matky nová vjela síla:
„Otec v nebi, a já na té zemi budu žíti mezi vámi všemi. Mne i vás Bůh věčný neopustí, budete-li otci ke cti růsti!“
Pravil nejstarší z těch sourozenců: „Jako vůně z kadidla a z věnců k nebesům šla u otcova hrobu, tak měj Bůh ctnost naši v každou dobu.
Ctěná matko, blaze žijte s námi, my se vděčně vésti dáme Vámi!“
Cookies on Poetry Cove