Světobčanství.

Světobčanství smyšlénkou je vrátkou, nerovná se lásce k bližnímu, podobá se kvítku zimnímu, jež mráz kreslí na dobu jen krátkou.

Více méně každý člověk žije oborem svým úzce omezen, velduchů se rodí málo jen, jichžto činnost v celý svět se lije.

Křehký člověk nežádej být lovcem blaha všeho světa národu, on buď činným ve svém obvodu, svědomitým budiž národovcem.

Pilně pracuj každý v úzkém kruhu, v domácnosti své a v rodině, potom v milé obci, dědině, užitečným stávej druh se druhu.

Um-li Tvůj síla Tvá se vzmáhá, chrabrou-li se stává Tvoje hruď, kraji pak a vlasti sluhou buď, budiž milé vlasti strůjcem blaha.

Láska k bližním, silná víra v Boha – péro, ret a krok Tvůj oživuj, proti nepřátelům statně stůj, nepřemůže Tě ni zloba mnohá.

Moudré slovo, zbožný příklad muže stále v kruhy větší působí, mocně cizích krajin osoby v ctnostech tuží, víže k sobě úže.

Pro ženy i muže, bystré hlavy, pro nezištné věrné vlastence, národ vždy měj kvítí na věnce; jimi jen se zdobí všechny stavy.

A což ten, jenž dobrý lid náš mate, ten, jenž sám jsa pravé vědy prost, v lehkost dává blahodárnou ctnost, ve stín staví světlo víry svaté?

Kam tě vábí ten Tvůj mozek řídký? Čím jest Tobě otec, národ, vlast? Jenom krátká Tobě kyne slast; ve tmu hroužíš i své vlastní dítky.

Proč Tě krásná vlasti půda nosí? Za Tebe se stydí město, ves, v temnotách Tě popohání běs – věrný křesťan za Tě Boha prosí!