Dva bratři opouštěli otce, matku a drahocennou v malém městě chatku, by doučení za nedlouhý čas se do otčiny navrátili zas.
Jim pěkně sluší na ramenou vaky a v ruce pevné dřínky, hůlky s háky; již před otcem a matkou klekají, by žehnali jim, vroucně žádají.
Dí otec: „Věrní buďte Církvi oba, ať nezkazí Vás nebezpečná doba; čas trudný, teskný nám zde Pán Bůh zkrať, a zbožné syny v náručí nám vrať!“
Už bolnou slzou vlhnou všem jim oči, už naposled je smutně k sobě točí; už do ulice blízké domů roh jim zastřel nízké střechy mešný doch.
Tmu noční plaší z jitra slunce rudé a zlatí domy bohaté i chudé; své zraky otáčejí ku městu a statně dávají se na cestu.
Kraj všechen okrášlil se jitřní zorou a rodiště jim zakrylo se horou; Jan s bratrem Václavem se chutě bral tou cestou do ciziny dál a dál.
Tam s modré oblohy je skřivan vítal, jim na očích se jako brouček kmítal; vzduch libou květů vůní prosycen jim opovídal krásný, jasný den.
Šli o polednách balsámovým hvozdem, tam z dum svých byli probuzeni drozdem, i rozmlouvali v lese bez žehu, až doptali se ve vsi noclehu.
Sen občerstvil je, a jen skývy chleba jim na další zas cestu bylo třeba; pak po modlitbě vroucí v kostele se ubírali spolu vesele.
Ó jak jsou v městě velkém tomu rádi, že mistr krejčí k soudruhům je řadí! Hned rozjařil se švarných junů kruh, a vřele ruku tiskne druhu druh.
Víš, co je hlouček zbožných katolíků, když svorně sedí v práci u stolíku? Toť veselých a milých pěvců sbor, v němž nejeví se žádný hněv a spor.
Toť nadějní a ušlechtilí muži, z nichž každý v práci se a v ctnostech tuží; jenž budou v řemesle a obchodu čest dělat sobě, svému národu.
V tom sboru Jan a Václav žili blaze, a denně vzmáhali se v dobré snaze; čím déle člověk moudrý s nimi žil; tím víc jim nakloněn byl a je ctil.
Tak v práci týden za týdnem jim minul, den nedělní jim přeradostně kynul; jak doma šetrně se živili, a úsporám svým až se divili.
Jak denně o mši každého dne z rána, než do dílny šli, velebili Pána; jak zbožně na otce a matku svou vždy vzpomínali vroucnou modlitbou!
Jak za krásného, nedělního klidu se procházeli v blahém davu lidu! Jak často otci, matce psávali, jim o svém štěstí zprávu dávali!
Jak vítaným byl výdělek jim jistý, jak zdobíval je nový oděv čistý! Jan s Václavem byl všeho trudu prost, vždyť blažila je v duších svatá ctnost.
Cookies on Poetry Cove