Povstává s klekátka vážná vdova, bývalá manželka kolářova; růženec levicí pevně svírá, pravicí s tváře si slzy stírá;
k nebesům zdvihla se prosba vřelá za milou dcerušku, za manžela. Dceruška zbožná se modlila zvroucněle s horlivým zástupem v posvátném kostele.
Aj, tu již přichází z chrámu domů prostředkem kvetoucích sličných stromů, uctivě k mateři hned se shýbá, vášnivěj’ než kdy jí ruku líbá;
zjařená dcera se k matce kloní, slzičky na její ruku roní. „Co se ti stalo, má dceruško rozmilá, že se’s tak vzbouřená z kostela vrátila?“
„Matičko, potřebná Tvé jsem rady! Ptal se mne krejčovský mistr mladý, za chotě chci-li jej sobě vzíti, on že by povděčně chtěl mne míti;
odpověď rozhodnou rád by slyšel, aby pak s prosbou svou k Tobě přisel; prosil, by jeho se naděje horoucí slovem mým splnila v neděli budoucí.“
„Dítě mé jediné, tato zpráva úlohu velikou matce dává; ráda bych blaženou Tebe zřela, vezdy bych šťastna být s Tebou chtěla;
proti Tvé vůli já nechci státi, sama však nemohu radu dáti. Nemajíc na živě dobrého tatíčka, o radu požádej moudrého kmotříčka.“
Poručník kmotr ji vítal vlídně, vyslechnul prosbu a mluvil klidně: „Domácí synky mám v pilném oku, všímám si bedlivě jejich kroků;
Václav se příkladně žíti snažil, otce i matku svou ctil a blažil; pro milou povahu, pro zbožnost, pro ctnosti, požívá veliké úcty a vážnosti.“
„Vrátil se z tříleté těžké vojny, přinesl ctností svých prospěch hojný; bez vady vyváznul z nebezpečí, hvězdičky na límci o tom svědčí;
ba co víc, zachoval zbožnost svoji, a to má největší cenu dvojí. Piš mu, že bychom jej v budoucí neděli u ctěné matky Tvé ochotně slyšeli!“
Odpověď žádanou Václav čekal, záporné zprávy se teskně lekal; avšak jen maličko v duchu klesal, maje list Ludmilin hlasně plesal.
Neděle Boží mu slavně věští radostnou budoucnost, stálé štěstí; v blahu svém žijí jak vtělení andělé, pracují, modlí se nábožní manželé.
Cookies on Poetry Cove