Velebně stál v lidu Pán,
pod horou zřel velký lán;
žadostivě k němu točí
mnohý zástup zbožné oči;
Božské Jeho oko vidí,
hospodář co z něho sklidí.
„Rolník krásnou pšenici
zasel ve své ornici;
noční tma zrak lidem halí,
všichni doma klidně spali,
nepřítel však chytře bděl,
do pšenice jílek sel.
Slunéčko a rosa Boží
setbu na tom láně množí.
Hospodář a dělníci
prohlíželi pšenici.
Druha druh se vážně ptal:
,Odkud koukol zde se vzal?‘
Muži rázní, pilní, bdělí,
jílek ihned trhat chtěli;
ale moudrý hospodář
ve smutnou jim mluvil tvář:
,Jílek byste trhali,
pšenku však též mrhali;
nechať obé pospolu
roste žencům k úkolu;
oni jílek ohněm zmaří,
pšenku svezou hospodáři!‘
Nepřátelé Boží lidu,
vizte tu svou hroznou bídu!
Běsných bludů jílek klatý
sejete v ten Zákon svatý;
ten Váš koukol v soudný den
navždy bude zahuben!
A Vás, jeho rozsévače,
nerozumné tmáře, štváče,
pálit bude nekonečný
strašných trestů oheň věčný;
jenom věrní Bohu Pánu
do nebeských vejdou stánů.
Ve přírodě obrácení
jílku ve pšenici není;
člověk zlý však, pokud čas,
pšeničkou být může zas!