„Muži, mnoho vzácných peněz do hospody s sebou nenes; nedej svést se od pijanů, nedávej se do karbanu;
pomni vážně na pohromu, vrať se, vrať se brzy domů, prosím, slyš mou dobrou radu, pozbav mne i dítky hladu;
neškoď svému tělu, duchu v nezdravém a hnusném puchu.“ Prosba trpělivé ženy nezůstala bez ozvěny;
muži spadly, s očí lupy, nebylť ještě zcela tupý. Pohnut k dětem svým se shýbal, je i choť svou vroucně zlíbal,
a hned šat i klobouk složil, šťastný večer doma prožil. Nikdy více už choť milá muže svého neprosila;
onť se každým směrem snažil, sebe, choť i děti blažil. Kamarádi z mokré čtvrti povážlivě hlavou vrtí:
„Co se stalo soudruhovi, že si pořád doma hoví?“ Kteraká to divná změna? Blah jest on i děti, žena!
Kdo má ještě rozum zdravý, žasne a sám k sobě praví: „Za příkladem jeho budu chrániti se zlého bludu,
k tomu směřuj všechna snaha, v rodině bych nabyl blaha.“ Ženy, zanechavše pletky, našly rady u sousedky,
nikdy více neplkaly, o děti a byt svůj dbaly; vždyť má řádná hospodyně v domácnosti sladké břímě.
Na očích má děti míti, aby rostly jako kvítí; kuchyň skromná, ale čistá chutný pokrm muži chystá;
zvláště z manželčiných tváří ať mu přívětivost září. Čistotou ať jizba voní každému, kdo vkročí do ní.
Dovede to hospodyně, nemaří-li svůj čas líně; oděv, byť i zalátaný, čist-li, nemá pro ni hany.
Ovšem, kde choť líně dřepí, kde je slyšet blbé klepy, žena kde čas drahý maří, tam se všecko bídně daří,
odtud blaho vždy se klidí, muž se za svůj domov stydí. Ale moudrou zbožnou chotí i muž divoch rád se krotí;
o rodinách zbožných stálá zaznívá jen samá chvála.
Cookies on Poetry Cove