Milovaná vlasti, kdo pak tě zas straší?
kdo to z rodin šťastných klid a blaho plaší?
Jsou to odrodilí vnuci zbožných dědů,
oni potratili blahou bohovědu.
Přeceňují pyšně ten svůj rozum krátký,
proto každý krůček jejich jest tak vrátký.
Nevšímají sobě Božích přikázání,
v hospodě jsou rádi, kostelů se straní.
Nejsou takovými, jakými kdys byli,
pokud u rodičů po celý rok žili.
Otec dal je do škol, do hlavního města,
proto nyní kvílí: „Nešťastná to cesta!“
Do budovy školní velmi nerad chodí,
ale za to pilně v neřestech se brodí.
Netěší ho vážná, užitečná kniha,
má-li dlouhou chvíli na zlé spisy číhá.
Za bezbožné vtipy mělkých hlav smích klidí;
lidé moudří, vážní, za něho se stydí.
Pobloudilec bídný přijda na prázdniny,
zkázu retem, vzorem vnáší do dědiny.
Ó, vy rodičové, malou čáku máte,
že se u synáčka vděku dočekáte.
Modlete se vroucně proste Boha Ducha,
aby k sobě přišla ratolest ta suchá.
Jinak sobě vedou ti, jenž žijí z víry,
oblažují skutkem vlasti obvod širý.
Za Vás, dorost mladý, starý kněz se modlí,
abyste se rychle s Církví svatou shodli.
Až se odvrátíte od bludičky klamné,
modlete se také „Otčenášek“ za mne!