Oh, matičko má roztomilá,
mně blaze bylo, když jste žila;
a nyní, kdy bol v duši mám,
vždy vděčně na Vás vzpomínám.
Já dobře zřím tvář Vaší vlídnou
a slyším tu řeč Vaši klidnou;
kdy hlavu jste mi hladila,
kdy moudře jste mi radila.
Ta Vaše slova, dobré rady,
se ozývají vždy a všady,
ať při své práci sama dlím,
ať v noci o Vás sladce sním.
V tom duše má je opět blahá,
můj ret Vás volá: „Matko drahá!
Ó nechoďte již ode mne,
zas dny mít budu příjemné!“
Hned v trudné duši své se ztiším,
vždyť něžná Vaše slova slyším:
,Jen tělo mé má lehká zem,
však duchem stále s Tebou jsem.‘
,Když modlitba Ti se rtů plyne,
a slza se Ti z oka line,
já vzlétám před trůn Nejvyšší,
je dávám v oběť Ježíši.‘
,Když vyhovuješ každé práci,
duch můj se k Tobě stále vrací,
a přináší Ti ku dílu
zas novou hojnou posilu.‘
,Buď ctnostně živa bez ustání,
Bůh dá Ti Svého požehnání;
zloch nelapí Tě ve svou síť,
Ty budeš se mnou blaze žíť.’
Ó ano, dobrá, milá matko,
již vím, proč bývá mně tak sladko,
vždyť pořád u sebe Vás mám
a v smutku pramen těchy znám.
Můj trojjediný Bože, Tobě
chci chválu vzdávat v každé době!
Buď zdráva, Boží Rodičko,
i Ty, má dobrá matičko!