Po čtvrté hodině slunce se kloní,
mírnější paprsky s oblohy roní.
Rozumný tatínek s úsměvem praví:
„Máme den příjemný, vzduch je tak zdravý.
Skřivánci, pěnkavy zpěvem kraj plní,
vysoké žito se klátí a vlní.
Dobrá-li matinka laskavě svolí,
půjdem se zotavit u luk a polí.“
Matinka svolila, jásali malí,
všickni se do polí na pochod dali.
Bratři a sestřičky drobným šli krokem,
matka je strážila pozorným okem;
děti si vynašly nevinnou hračku,
hrály si vesele na schovávačku.
Na bobku za žitem volaly: „Juk, juk!“
Matka se ozvala: „Synáčku, kuk, kuk!“
Jinde zas druhý se ohlásil: „Juk, juk!“
Tatínek přikročil, odvětil: „Ťuk, ťuk!“
Blaženě dále šli sestry a bratři,
laškují vesele, na sebe patří.
Chvílemi jinou zas zábavu měli,
společně rozmilou písničku pěli.
Takový prostinký tělocvik milý
na těle, na duchu dětičky sílí.
Dítky i rodiče rádi jsou tomu,
z miloučké procházky vrací se domů.
Nikde se nejeví tvářička smutná,
každému večeře výborně chutná.
Děti se pomodlí u otce, matky,
rychle se dostaví spáneček sladký.