„Přítelíčku, dnes je neděle,
v hospodě jsou písně veselé;
opusť tu svou jizbu temnou,
pojď tam jednou také se mnou!“
Moudrá žena roztomilá
řečí tou se zarmoutila.
Rozumný muž na ni hleděl
a hned svůdci odpověděl:
,Brachu, já ty krčmy znám,
chceš-li, jdi si do ní sám.
Po neděli vřele toužím,
v chrámě vděčně Bohu sloužím;
a tak s dobrou manželkou
vždy mám radost převelkou;
v milém hodných dítek kruhu
nedělní klid jde mi k duhu.
Doma v dobrých knihách čteme,
a pak všichni spolu jdeme
do polí a do lesa,
kde z nás každý zaplesá.
Nasloucháme ptačím zpěvům,
divíme se krásným zjevům,
učíme své drahé dítky
znáti stromy, ptáky, kvítky,
a tak v Boží neděli
šťastni jsme a veseli.
Na lukách a v lesním lůně
osvěží nás zdravá vůně.
Večeři, ač bývá skrovna,
tučný stůl se nevyrovná;
doma jsme, ač chudobni,
boháčům všem podobni.
Nechci dlít v tom hnusném puchu,
volno jest mi v čistém vzduchu;
hospodu ať hledají
ti, kdož svůj stůl nemají.‘
Soused toho dosti měl,
zahanbený odešel.
Nebyla již zasmušilá
zbožná žena ušlechtilá;
zdvihla zraky k nebesům,
jasný byl jí celý dům.
Děti hned se hýbaly,
otci ruku líbaly.