Hoj, Vy smutní temnomilci, nerozvážní odrodilci, chcete-li, by drahá vlast nepřátelům klesla v past?
Sejměte si povlak šedý, nehanobte zbožné dědy! Proč Vám zloba srdce svírá? Zhasíná v něm blahá víra;
v mozku blud se plemení, mizí Boží Zjevení; svět se s Vámi divně točí, mnete sobě temné oči.
Hoj, Vy truchlí omámenci, černých duchů porobenci, ve tmách zříte svoji čest, pokud tělu blaze jest;
nastane-li nedostatek, v hlavě, v srdci roste zmatek. Tělo, to by rádo jedlo, chce, by se mu dobře vedlo;
žít chce v stálé rozkoši, ale při tom lenoší: neví, že kdo není v práci, na pokrmy právo ztrácí.
Nevíte, co pán Bůh káže? Nač vám rozum dal a paže? Pilný cítí Vaši zlost, že má všeho stále dost;
rostou Vám hned zpupné roupy, ruka smělá krade, loupí. Nechápete krásných ctností, s nimiž mír se v duší hostí;
tělesný jen máte čich, Vám se více líbí hřích; v tom jest Vaše černá snaha, nábožného sprostit blaha.
„Bídný jsem,“ tak ret Váš říká, „nechať každý bídě zvyká; ač já z toho nemám nic, nikdo neměj než já víc;“
proto zloba Tvá se snaží zhubit všem ctnost, která blaží. Vidět, že jsi ničemníkem, zlého ducha pomocníkem,
on též z toho nemá nic, přijdeš-li s ním do temnic; z ďábelské jen zloby jásá, že Tě mine věčná spása.
Čím je Tobě národ blahý, že mu množíš běsné vrahy? Neví-li Tvůj bludný duch. čím jej mít chce věčný Bůh?
A kým Ty sám činíš sebe, na očích-li nemáš nebe? Ovšem, Tobě bez Zjevení člověk, národ, ničím není;
otci svému, to víš sám, posmíváš se jako Chám. Nezná rozkaz duše líná: „Chval duch každý Hospodina!“
Hoj, Ty bídný pobloudilče, trestuhodný provinilče, na záhubné cestě stůj, k Bohu obrať rozum svůj,
či jest Tvá tma tak už husta, že ji halí kůra tlustá? Bůh Syn, Kristus, Světlo světa, kajícníkům temnost smetá,
Onť se za nás v oběť dal, na milost i lotra vzal, před Ním, duše pomatená, vroucně klekni na kolena!
Cookies on Poetry Cove