Jaké to vzácné má od Boha dary chudobných rodičů syneček jarý! Vysoké čelo a obočí řásné, pod nimi očka jak hvězdičky krásné;
stolistá růžička na každé tváři, v bělostných liliích půvabně září. Chválí jej učitel, chválí jej kněz, právem naň hrda jest veškera ves.
Václav už vychodil obecnou školu, otec i matka se radili spolu: „Pověz, co z Václava našeho bude? Vyjde-li advokát z chaty té chudé?“
Matka dí: ,Touha má ještě výš leze, ráda bych viděla v synu svém kněze; ať si však knězem neb lékařem jest, ze všeho Bohu buď chvála a čest!‘
Rodiče zbožní jej do města dali, o jeho výživu mozolně dbali; práci svou zdvojili, poskrovnu žili, hladu by nemíval synáček milý;
lásku jim splácel syn láskou a vděkem, radostně prospíval moudrostí, věkem, pokud si zachoval zbožnost a ctnost, pokud všech bludů a klamů byl prost.
Pátého roku však žalostně pustnul, ve hlavě nápadně zmatek mu hustnul; pletla mu mozeček bezbožná četba, časových poměrů záhubná kletba;
soudruhů zbloudilých šeredné vzory, z domnělé moudrosti rostoucí vzdory. Václavek s učením u konce byl, neblaze na plano do větru žil.
Otec i matka naň dále se dřeli, hladem a zármutkem tleli a mřeli, až pak je po sobě za malou dobu, sousedé vynesli k černému hrobu.
Synáček neprávě na osud toužil, v zoufalé myšlénky svou mysl hroužil: „Že jsem se řemeslu nevyučil, nikdy bych tolik se nenamučil!“
Z milosti dostal se v redakci k práci, v zásadách bludem se víc a víc zvrácí; v novinách věty a slovíčka sbírá, tupým svým perem je krajanům vtírá;
smutným svým výrobkům trpce se směje, na vlast a na národ, na ctnosti kleje: „Bídník já plazím se jako zlý had, k tomu mne nutí jen ukrutný hlad!“
„Vím já, že po cestách zatmělých chodím, vlastnímu národu mrzce že škodím; čím dál víc poznávám v rozumu chabém, že jsem jen ve službě nepřátel rabem:
vím, že mne nesčetné rodiny klejí, zbožnosti zbaveny proudy slz lejí; život můj bez pravdy, bez blahých vnad – do práce záhubné nutí mne hlad.“
„Nejen jsem předčasně ve hrobním chládku pochoval vlastního otce i matku; kolik as otců a matiček jiných vinou mou leží už ve hrobech stinných,
na které bolně a žalostně hledí zůstalí sirotci hladní a bledí? Ó velice veliký jest ten můj pád, k zločinům takovým dohnal mne hlad.“
„Vyslovit pravdu můj jazyk se vzpouzí – mnohý druh větší měl nežli já nouzi; stál však a setrval ve světle pravém, nedal se mýliti v rozumu zdravém;
rekovně snášel vždy nejednu tíži, a již se učení konec mu blíží; bude-li v moudrosti křesťanské stát, nikdy snad nebude trpěti hlad.“
Zbabělče, proč se tak moříš a trudíš, a proč se v ovzduší úmorném nudíš? Nevíš, že Kristovo světlo nám svítí, kteréž i pro Tebe vonné má kvítí?
Chceš-li až do smrti v temnosti tapat, a tak jen mátohy honit a lapat? Kam jsi dal rozum? Tys silen a mlád, řemeslo sejme ti hanbu a hlad.
Příteli, odvrať se od levé strany, s očí hned spadnou Ti šedivé blány; blány ty škaredé Tobě zrak kalí, oči Tvé v temnotu ve bludy halí;
duše Tvá oživne osvětou jasnou, bahnité bludičky před Tebou zhasnou. Zanikne žídlo všech rozumu vad, duše ni tělo mít nebude hlad.
Poznáš, že blaze jest sloužiti Pánu, a jak lze zahojit na mozku ránu; poznáš, čím pravá jest k národu láska, kterou se s čela Ti vytratí vráska.
Osvítíš, oblažíš sta a sta bratrů, ještě snad napravíš svedenou chatru; blažený kajicník budeš žít rád, v ráji pak mine Tě žízeň a hlad.
Cookies on Poetry Cove