Rok celý od té chvíle klidně minul
a nejeden z těch pobloudilců zhynul;
však větší počet jich se obrátil
a na ctnostnou se cestu navrátil.
Sám Václav přestal býti slabou třtinou,
již nekálel se nebezpečnou špínou:
žil moudře jako věrný katolík,
a Bohu vzdával nekonečný dík.
Svým rodičům zas často vděčně psával,
jim o blahu svém milé zprávy dával;
až plný vak svůj na ramena vzal
a na cestu se do rodiště bral.
Muž hezký užil rychlé páry vhodné,
by spíše spatřil městečko své rodné;
a otci, matce ruku políbil,
jak zvláštním listem jim byl přislíbil.
Čí jazyk dost je výmluvný a hbitý,
by vypověděl rodičů těch city?
Ó věru, okamžik ten jediný
zas osvěžil jim řídké šediny!
Ta matka zbožná k synu plná lásky
i otec měli na čele svém vrásky;
již vzdáti se chtěl svého řemesla,
však synem radost se mu donesla.
Zas oživnula jemu v prstech jehla,
zas do žil starých jará krev mu vběhla;
on s mistrem synem šíti neváhal
a Bůh jim ve všem zjevně pomáhal.
I zbožná, pilná, starostlivá žena
k nim od oltáře byla uvedena;
a Václavu se z blízkých vsí a měst
hned ozývala zasloužená čest.
Rád v kruhu množících se zákazníků
vždy mluvil o tom šťastném zpátečníku;
on v chrámě, v obci, v domě lidem všem
byl milovaným vzácným příkladem.