Maminko má dobrotivá,
já jsem dneska žádostiva;
Vy mne jistě poučíte,
až mou žalost uslyšíte.
Ta má, spolužačka Eva
snad se na mne jaksi hněvá.
Když jsme ukončily školu,
šly jsme domů samy spolu.
Tu se Eva nadouvá,
a tak ke mně promlouvá:
„Liduško, ty s Janou chodíš,
a ji s sebou domů vodíš;
ba i ona běhá k vám,
jak by byla rovna nám.
Jana bude naší služkou,
jak má býti naší družkou?
Líbí-li se Jana tobě,
jinou družku najdu sobě!“
Shlédla na mne zlostným okem,
vzdálila se rychlým krokem.
Moudrá matka bez prodlení
dceři dala naučení:
,Milá Lidko, klidna buď,
pro tu věc se nezarmuť!
Je to hodná rodina,
ctí ji celá dědina;
není sice zámožná,
za to však je nábožná.
Jsou též jejich děvčata
tichá jako kuřata;
Jana, ač je chudobná,
je vždy mila, způsobna;
víš, jak s námi v kostele
zpívá písně zvroucnělé.
Kněz i správce školy svornou
chválou daří Janu vzornou;
pozdravuje pěkně lidi,
každý člověk rád ji vidí;
přijde-li kdy k tobě, k nám,
velikou z ní radost mám.
Stále se tak rády mějte,
všemi ctnostmi prospívejte!‘
Lidka tomu ráda byla,
matce ruku políbila.