Podivní mudráci, jací jste chudáci! Co ten z vás zastává, onen hned vyvrací; jaký to zmatek! Kam to až dospěla učenost domnělá?
A kam se blaživá nábožnost poděla otců a matek? Rozum svůj sbírejte, bělmo si stírejte, oči své otevřte, kolkolem zírejte
na národ drahý. Vychládá útroba, množí se hniloba – smutných to učenců děsivá výroba, jaké to snahy?
Nic vás to nemate, Boha že neznáte, pro Jeho Zjevení víry že nemáte? Dřímáte sladce! Opření o čísi předsudky, o spisy,
„zlato mám“, voláte hledíce na kysy*), jde vám to hladce! Každý si libuje v tom, co mu zjevuje rozoumek maličký, v tom, co vtip slibuje;
jaká to bída! Druhu druh směje se, nad každým vypne se, od svého mělkého náhledu nehne se, kam pak to hlídá?
Národe ubohý, tobě-li mátohy, smyšlenky jalové pomohou na nohy? Běda nám, běda! Od každé hodiny, města i dědiny,
vede hloub v močály, v nevonné bažiny, nepravá věda. Svornosti nemáme, marně ji hledáme, v zármutku, v útrapách pomoci neznáme,
nezříme těchy. Kdo že dá národu, ze zlého podvodu, spasnou a blaživou, trvalou svobodu, blahobyt plechý?
Svornosti základy drobí se v záhady, společnost různí se ve sborky bez vnady, všude je vřava; jak se vlast zachrání, soupeřům ubrání?
Který váš sboreček nástrahy odstraní? Schází vám hlava! Kristus pln veleby vévodí na nebi, on jen zná národa časové potřeby,
spásu v Něm máte! Pohrozí příšeře, pokoří soupeře, národ náš obhájí, výhost-li nevěře rozhodně dáte!
Sami nám přiznáte, síly že nemáte, přece však nemoudře zastavit váháte nevěry proudy; Chcete-li národu ve vlasti obvodu
zničiti blahobyt, pokoj a svobodu Božími soudy?
Cookies on Poetry Cove