Missionář Kristem osvícený k světlu vodí slepé pohany; ale mudrák pýchou zaslepený do temnoty láká křesťany;
missionář cestu k blahu razí, mudrák blaho křesťanům zas kazí. Aj, proč nejdeš k rodům divokým; bys je oblažoval světlem svým?
„Nač se u nich těžkou prací mořit, lze-li doma blaho blaze bořit? Až je Církev vzdělá v křesťany. já z nich dělat budu pohany.
Hle, jak dnes již ve všem obvodu svítí naše světlo národu! Světlem naším ozářené hlavy o překot již palác blaha staví;
křesťanský řád už se z rodin ztrácí; naši žáci nemilují práci.“ Ano, Vaše světlo smutně svítí, – asi tak, jak v bahně černé kvítí.
Každý učeně se nadouvá. krčma jim se více zamlouvá. Ve dne, v noci až až do únavy na výlety chodí, na zábavy;
a jak se jim zábavy ty daří; – zdraví, čas a štěstí svoje maří. O tom blahu dobře všude ví se mudrují a řvou a opíjí se;
z bratrské se lásky líbají a hned nožem sebe bodají; za té jejich práce činné – rodina jim hladem hyne.
Výkvět Vašich výzkumů hanbu dělá rozumu! Osvěť Vám jej Svatý Duch, otevři Vám vid a sluch!
Nekřesťanská věda bledá – drahé vlasti blaha nedá. Těší Vás dav synů, vnuků, jimž vře blud Váš v krvi, v tuku,
jenž se k Církvi neznají, vlast svou v lásce nemají? Co z nich národ bude mít, až v něm rozestrou svou síť?
Hlava mělká, srdce pusté, duch se točí ve tmě husté, ze rtů hnusný dech jim čiší, cizy jsou jim tužby vyšší – –
Dík, že máme pluky jiné; z nichž se každý k Bohu vine; odchovance pravé vědy, ctící vlast a zbožné dědy,
v těch nám dobrá naděj’ kvete, zloch že národ nerozmete. Kéž jich počet milost Boží rok co rok nám hojně množí!
Cookies on Poetry Cove