V malé jizbě u stolečku sedím, v pravo, v levo, kolem sebe hledím; všude temno, povyhaslý zrak zírá v hustý závoj, v šedý mrak.
Sladkou slzu a zas bolnou dávám v obět dobrovolnou svaté Boží Mateři; stávají se věci divné,
obraz Matky-Panny živne – – ubožák, kdo nevěří! S duchem shaslé oči žasnou, vidím nebes Paní krásnou,
velebně jde ke mně blíž; Královna ta v rajské kráse jako matka usmívá se, podává mi svatý kříž.
Vidí oči moje vlahé znamení to spásy blahé, v duši vzrůstá sladký žas; ruka má kříž k hrudi vine,
libost svou mi Marja kyne a jak přišla, vyšla zas. Opět temno všude kolem, roznícený sladkým bolem
s křížem klesám v kolena; pokorně se k zemi shýbám, posvátný kříž vroucně líbám; s kříže zář jde plamenná.
Se zápalem pořád větším líbaje kříž – – dlouho klečím pokorný já služebník; za tu milost neskonalou
láskou ještě nedozralou vroucně šeptám vřelý dík. Dotkla se mne jemná ruka, anděl tak mi v duši vnuká:
„Vstaň, a se mnou vol se hnout; na cestu se vzduchem dáme, blaze spolu vykonáme na Golgotu svatou pouť!“
Anděl Páně orlem letí, přestala se bázní chvěti ruka v ruce anděla; a jak blahá a jak mila,
podivná ta chůze byla radostná a veselá. Stanem u Jerusaléma; ten své staré slávy nemá,
a již krokem pěšky jdem; hruď se plní novým žasem a já počnu zvučným hlasem rozmlouvati s andělem:
„Kalvaria to má býti? Vždyť tu vidím krásné kvítí, kde dřív tvrdý kámen byl, šedivá zde druhdy skála
vedle skály smutně stála, a tu cestu poutník ctil. Ctili známky Krve Páně která tekla s Božské skráně,
pokorně se shýbali; na kameny každou chvílí kajicníci slzy lili, každý kámen líbali.“
Průvodce můj, anděl svatý, pochybnostmi mými jatý, na chvílečku klidně stál; na nejasná moje slova
nauka zní pro mne nová, odpověď mi vážně dal: „Horlivě napínej pozornost svou: Kameny krvavé posud zde jsou;
tisíce poutníků za každý rok slzami svlažují každý svůj krok; ctívají v modlitbě roznícené Kristovy šlepěje posvěcené.
Poutníků slzy, jež vycedili, v pestré to kvítí se proměnily. Stolisté růže tu oko tvé zří, že to jich láska je, v nebi se ví;
útěšné violy na obzoru rostou a voní zde za pokoru; lilie bělostná pro všechen svět značí zde andělské čistoty květ.
Záhony milostných konvalinek vštípil zde nejeden nábožný rek. Kdokoli Bolestnou Matku zde ctil, slzičky Marie bohatě sil;
mučenky hlásají hříšníků žal, pro který Spasitel milost jim dal. A tak těch květinek každičký druh znamená poutníků rozdílný kruh,
voný a pestrý všech květin ten háj chválí a dobře zná nebeský ráj. Na nebi blaží nás zázračný zjev, kvítka ta zalévá Kristova krev.
Jediné krůpěje potřebí jen, blažen by každý byl, na celý den. O kéž by pěvců všech nadšený sbor k pravdám těm obracel národa zor!“
Za řeči došli jsme na horu již, kde se skví přesvatý Ježíšův kříž; anděl mi ruce dal na ramena, oba jsme poklekli na kolena.
Cítil jsem, čím nám jest nebeská vlast, poznal jsem, věčná kde naše je slast. Dlouho jsem v modlitbu pohroužen byl, se světci u trůnu blaze jsem žil.
Anděl mne vonnou svou lilijí tknul, a já se s blahého místečka hnul. Pohlédnul jsem vzhůru v nebe, obrátil zrak kolem sebe;
a hle, nové divné zjevy – – odevšad k nám zněly zpěvy, ze všech končin vlasti české zaznívají písně hezké.
Drahá vlasti, nejen kroje, pestry jsou i písně tvoje. Bratří pěvci bez obtíže sestoupli se v stínu kříže;
svatosvatý nástroj spásy spojenými ctili hlasy. Anděl všem nám vlídně kynul a hned hlučný jásot minul;
tajili jsme v sobě dechy, anděl mluvil slova těchy: „Buď slaven Kristus, věčný Král, on zde Vám spásu vyjednal;
buď chválen jediný Bůh náš a vítán mi buď zástup Váš. Vám heslem jest, to národ slyš, jen samospasný Páně kříž;
v tom znamení se vítězí, blah ten, kdo v bludu nevězí. Kříž Kristův budiž předmětem a věrným vůdcem pěvcům všem!
Zlý duch Vás ovšem nemá rád, on počíná už nyní štvát, Vy nástrah těch se nebojte, v šik nezlomný se sestrojte.
V tom boji Pán Vám Mistrem buď, jen láska ke všem plň Vám hruď. Bůh posvětiž Vám cit a um a tak se vraťte k domovům!“
Lilijí dotekl našich se retů, k nebi se povznášel v zázračném letu. Všickni my u kříže rádi jsme klekli, hlasitě slib svůj jsme před Bohem řekli:
,Kriste, rač žehnati horlivou snahu, ku slávě Boží a národu k blahu!(
Cookies on Poetry Cove