Karafiát pestrý bílý
kvítek mladým, starým milý
v zeleném je kalichu;
dlouho skrývá se nám poupě,
neopouští temné doupě,
roste zvolna po tichu.
Ve slunečné teplé záři
poupátku se dobře daří
v kalíškovém kornoutku;
kalíšek se otevírá,
kvítko vzhůru k slunci zírá
jako loutka na proutku.
Z téhož keře značná četa
hezkých poupat porozkvétá,
až má každé plnou tvář;
každá kulatá tvář tichá
přelíbeznou vůni dýchá,
má z nich radost slunka zář.
Ještě větší radost jeví
karafiátů těch děvy,
menší, větší družičky;
nastanou-li klidné svátky,
zdobí jimi sobě šátky,
zdobí si i hlavičky.
Karafiát v hezké řadě
česká děva na zahradě
každoročně pěstuje;
jej, a jiné krásné kvítí
na záhonku musí míti
v květinách si libuje.