Jestřábi.

Nade dvorem jestřábů dvé krouží, kruh ten zvolna níží se a ouží; kohout slípkám výstrahu dal křikem, družky v kůlně ukryly se mžikem;

kvočna nebezpečím rozčilená, volá kuřata svá rozptýlená. Kuřata se sběhla do chumáče, kvočna kvílí, chvěje se a pláče.

Žasnete a slyšte, nastává volapykem ptačím rozprava. Jestřáb s družkou vznáší se a praví „Kvočno, pomni na to naše zdraví!

Prolétáme nadpozemské zvůry, jichžto neznáte vy, sprosté kury. Vlastí jsou nám hvozdy, šedé skály, zpytujeme divy v blízku, v dáli,

osvícení zázračnými zjevy osvítit chcem lidstvo svými zpěvy (!). To však není pro vás, nízké tvory, a přec chcete činiti nám vzdory;

svrchovaných práv nám upíráte, potřebné nám půdy ubíráte. Vy jen po dvorku se plazíte, zadinou se nuzně živíte;

neschopny jste vysokého vzletu – jaký užitek z vás kyne světu? Na vydatné přišli k vám jsme lovy, by se rozproudil náš život nový.

Kvočno, slyš, a dej nám kuřátka, neprospěšná, chabá zvířátka; popřej nám jich křehoučkého masa, zvíš pak, jaká povstane z nás chasa.

Nechať rod tvůj rychle vyhyne, jen když náš rod činnost rozvine!“ Kvočna strachem pořád hůř se chvěla; miláčky své zachrániti chtěla;

kuřata pak k sobě přilnula, v chumáči se ani nehnula. Kohout také nebyl beze bázně, v koutě skryt však odporoval rázně:

„Rod náš skromný, užitečný, chudý, smělcům vám že odebírá půdy? Uplynulo, tuším, třicet let, kdy již pánem zde byl otcův děd;

vyprávěl též můj děd mému otci o zděděné naší pravomoci; já pak sám vám nepochybně svědčím, že se náš rod chlubí právem větším –

nežli vy, jimžto teprv po dvé roků závist vidím v dravém vašem oku. Jest to věru drobeček jen malý, co jste do té chvíle vykonali;

leč, že každý, rád-li k vám se blíží, odpuzen byv soustrastně k vám vzhlíží. Nevíte, že každá slepička lidem dává živná vajíčka?

Kuřátko-li zlobou vaší zhyne, hlad ne vám, však lidu jistě kyne. Vám-li k vůli mladí kohouti dobrovolně mají zhynouti?

Navraťte se do svých vyšších zvůrů neděste však nižádnou mou kuru!“ Na kokše však dravci málo dbali, už se na dvůr sestoupiti jali;

statné sestry nebezpečí zřely přikvapily, ač se lekem chvěly; a hned kuřátek dav veškerý posbíraly chutě v zástěry,

a je zachránily spolu s kvočnou před tou dravců zlobou přeúskočnou. Jestřábové smutně s hladem svým odletěli k bytům skalnatým;

budou konat úkol na se vzatý na vlastní, ne kuřat na útraty. Nevědí, že byli chudáci, je když hubit chtěli luňáci.

Nevolte již zobáky si brousit, a ty mladé něžné kury rdousit; vězte, že lid vysoko si cení kohoutků svých milých kuropění!