Jelen.

Ucítí-li jelen z dálky prach, náhle vjede do těla mu strach; hned se vyhne svému nepříteli, na útěk s ním dá se i rod celý;

nestaví se v odpor lesklé pušce, nesvědčíť mu ostrá kulka v kůžce. Parohy si klade na svůj vaz, kopytka zem tepou ráz a ráz,

jak by hnán byl rozlíceným běsem, letí loukou, polem, hájem, lesem; nevadí mu v běhu stromy blízké, o paroh se lámou větve nízké.

Viděl jsi již, mladý příteli, taký shon a rej ten veselý? Nad opatrností tou jsi žásal, v dobré duši zajisté jsi jásal,

z dostřelu když ušlechtilé zvíře vyšlo lovci, který stál už míře. Ty jsi vícekrát již na dostřel nebezpečným lovcům dlouho dlel;

horší náboj měli nad olovo, pro tvou duši – smrtonosné slovo; bystré tvoje oko dlelo v knize, co’s tam četl, za zlato měl’s ryzé.

Stříbrem tobě bylo olovo, dbal’s jen na lesk zevní, na slovo; jedovaté jádro posud spící nejevilo rdění na tvém líci;

v paměti však utkvívalo tobě, by se vypučilo v blízké době. Proč jsi pobyt v spolku nezkrátil, než tě z olova brok zachvátil?

Proč jsi jed slov sladkých nepoznával, když se tobě v čistou duši dával? Proč jsi neodhodil knihu slibnou, přeříkav jen prvou větu chybnou?

Působ v tobě jevící se stud, v jelenu jak působívá pud. Spravuj vždy se osvíceným umem, lahodícím slov se nemyl šumem,

po čas všechen zlo by tebe hnětlo; vyprošuj si Boha Ducha světlo. O kůži jen běží jelenu, ty však věčných boj se plamenů;

snadno člověk zbloudí na zlé scestí, do smutků a strastí, do neštěstí. Blaho tvé dal Pán Bůh tobě v ruce, modli se, ať nezahyneš v muce.

Chceš být otci, matce, národu, sobě, na hanbu a na škodu? mluvívá se – na oslavu vlasti, ty se nedej planým hlukem másti!

Vlastimil-li béře lidu víru, metaje v něj lží a bludů síru? Národovce mučí hořký pláč, zří-li, co si troufá smělý štváč:

vizte všechen jeho život hravý a ty jeho bohapusté mravy! Se mnou za něj Hospodina proste, aby složil nezpůsoby sprosté.