Moudrá matka synka pěstovala,
pokud oba byli pospolu;
ducha, srdce ušlechtit mu dbala,
aby dospěl k svému úkolu.
Kreslila mu nátisk lidu bolný,
hlásala mu pravdu Zákona,
jenž chce míti každý národ volný,
až mu spadla s očí záclona.
U dvora měl přízeň, přednost valnou,
viděl rodáků svých nuzotu;
proniknut jsa láskou k lidu chvalnou,
oplakával jeho pustotu.
Docházel k nim jako jinoch švarný,
do srdce jim vléval útěchu,
vysvětloval Zákon blahodárný,
kde lze bylo, byl jim k prospěchu.
Čím pak více rostlo jeho tělo,
tím víc mohutnil i jeho duch;
čím víc zíral, co se s lidem dělo,
tím hůř nesl nevolnosti vzduch.
A když zlobu trýznitelů viděl,
od nichž nevinný byl mučen Žid,
v útrobách sám za sebe se styděl. –
Tamta byla radost, tamten klid.