Vyšly z hlavy Faraonům vděky,
zapomněl též každý Egypťan,
národu že před dávnými věky
Josefem byl život zachován.
Na splátu byl tenkrát velkých skutků
do Egypta Jakobův vzat rod;
potomci však u velikém smutku
v pracích smrtonosných lili pot.
„Lid ten vtipný, ctnostný, neveliký,
bičem musí býti sužován;
aby nevzrůstaly jeho šiky,
každý chlapec budiž smrti dán.“
„Kdyby duch se jejich poosvítil,
nechtěli by konat robotu;
bystrý rozum by se rychle vznítil,
chtěli by pak práv svých novotu.“
„Poznali by vlastní moc a sílu,
násilím by jha se sprostili;
pak by jít nám samým bylo k dílu!“
Takto soudil Egypt zpozdilý.
Nechtěl déle patřit na tu psotu
spravedlivý, věčný, svatý Bůh,
poučil těch dráčů bujnou rotu,
rovný že jest každý lidský duch.
Hle, již povstal mstitel na ty škůdce,
Bůh jej zrakům hubitelů skryl;
bídných Židů budoucího vůdce
v ošitce již chová chladný Nil.