Hle, jak milo bez dělaných bolů,
jsou-li sestry živy v lásce spolu,
v nitru svém a v domě mají klid,
v milosti je Bůh má, ve cti lid.
Milují se dobré sestry rodné,
v každé věci upřímné a shodné;
žádná z nich se zlostně nemračí,
sestra sestru neštve ku pláči.
O večeru štědrém laškujíce obě
moudře promlouvaly samy k sobě:
„Dnešní slavný lásky Boží zjev
navždy potlač ve mně každý hněv.“
„Káže národní nám hříčka hezká
přes hlavu si házet střevíc dneska;
která začasté se hašteří,
té prý padá předkem do dveří.“
„Po Vánocích Nový Rok se blíží,
nesly bychom snad svých svárů tíži;
kde bychom se truchlé octnuly
nesvorností zlou a zlovůlí?
Odstup od nás šedá mlha hustá,
nám jen medem oplývejtež ústa;
blaha svého pilně hledejme,
ku hněvu se svésti nedejme.“
O Vánočním přeradostném svátku
obnovily slib svůj Jezulátku:
„Nikdy spor a závistivý ďas,
nerozdvojí věrné sestry nás!“
A proč vlastně moje tvář se mračí?
Proudí-li snad v žilách krev mi račí?
Bývá to jen mráčku slabý stín,
a ten zmizet musí na pokyn.
Metaly zas střevíc po večeři,
a hle pata u samých je dveří;
zase na rok spolu zůstaly,
do hádky se nikdy nedaly.