Studenta spatřil jsem v lázeňském lese,
korunou jehličí nad ním strom pne se;
ve stínu chladivém v ruce měl knížku,
neslyšel štěbetu zelených čížků.
Knížku tou měrou měl na pilném oku,
že mu v sluch nevnikal klepot mých kroků.
Spatřiv mne povstal a laskavě zdravil,
já pak jsem povděčně k jinochu pravil:
„Milerád vidím Vás, mladého pána,
pod stromem s knihou tak pěknou hned z rána.
Smím-li se, příteli rozmilý, tázat,
jakou jste knihu dal skvostně si vázat?“
Nevydal ze rtů svých žádného zvuku,
knihu však ochotně podal mi v ruku.
„Věru, Vy máte zde vázané krásně
slavného českého učence básně.
Prosím vás, příteli, rcete mi, rcete,
chápete všecko to, v knize co čtete?“
,Vyznávám, smysl že málo kde chápám,
zhusta jak slepec jen tu a tam tápám.
Račte mi, pane a příznivče můj,
projevit o knize této soud svůj!‘
„Vašemu přání já milerád hovím,
o knihách podobných stručně vám povím:
Věřte mi, příteli, lepší je vazba
nežli těch bludů v ní tisková sazba!
Málo je užitku ze čtení toho,
škody pak začasté velice mnoho.
Sejem-li v pšenici semeno jílku,
teprve po čase zříme svou mýlku;
milovník četby zlé začasté zkusil,
jílek že pšenici dobrou v něm zdusil.“