Dva bratři pevně stáli ve svém slovu;
Jan nechápal už moudrost Václavovu;
jen v ústech míval „Pokrok“ za heslo,
a zanedbával dobré řemeslo.
On z posvátných si věcí žerty tropil,
co ještě měl, to brzy prodal, propil;
až konečně jak hastroš na vrabce
byl na potupu, na smích pro chlapce.
Den trávil jako nerozumné zvíře
jen v nezdravé a temné sklepní díře;
jen za večerů dlouho do noci
se líhem sílil druhů pomoci.
Jak nalomený stromek náhle vadnul,
a na mladém svém těle rychle chřadnul,
až z nenadání v chladný hrobu dol
jej zklátil jedovatý alkohol.
Pak ani jeho mistři pokrokáři
s ním nebrali se cestou ku hrobaři;
jen Václav lkal: „Můj bratře ubohý!“
A vypořádal všechny výlohy.
Bratr Václav v bytu teskně ruce lomí
řka: „Štváči bratra mají na svědomí!
Svou zlobou připravují do roka
stům osud nešťastného otroka.“
Však bázeň zlá mu více pokoj ruší:
„Tam na věčnosti jak jest jeho duši?
On zpupně zavřel svaté pravdě sluch,
jak soudil jej tam spravedlivý Bůh?“