Do práce šel otec dbalý,
dítky jeho ještě spaly;
s ním se loučí dobrá choť:
„Pán Bůh tebe doprovoď!“
Mladší Lidka v tichém koutku
po svém boku měla loutku;
Jeník v levo u kamen
též spal, a měl pěkný sen.
Matka v nich si libovala,
Bohu za ně děkovala;
konala tam práci svou,
čekala až procitnou.
Stejnou dobu děti obě
protíraly očka sobě;
„dobrým jitrem“ zdravila,
matička je rozmilá.
Umyla je, učesala,
šatičky jim čisté dala,
laskavě je oblékla,
s nimi na zem poklekla.
Jak se děti veselily,
když to sladké mléko pily;
za ten blahý okamžik
matka vzdala Bohu dík.
„Teď si spolu pěkně hrejte,
sobě něco povídejte;
a já vejdu často k vám
a se na vás podívám.“
Vykonala, čeho třeba,
dětem dala skývu chleba;
a tak minul celý den,
Bůh byl s nimi spokojen.
Den se klonil ku večeru,
matka s dětmi v milém šeru
před chaloupkou na prahu,
bavila se ve blahu.
Aj, tu otec už se blíží,
šťastná matka k němu vzhlíží;
děti obě vesely
naproti mu běžely.
Ó jak všem se oči lesknou,
ani sobě nezastesknou;
jak jim chutná večeře
z rukou moudré mateře!
Tak den všední krásně plyne,
denně nová radost kyne;
a jak blah je ve svátek
otec u svých robátek!
Láska jemu ze rtů zvučí,
když své děti ctnostem učí;
on je učí ctnostem všem
slovem svým a příkladem.