Už prý nedějí se zázraky!
Nehalte si rozum ve mraky.
Gymnasista na fakultu vkročil,
a hned sporé knírky sobě točil.
Právník ten své professory měl,
filosofy však též slyšet chtěl.
A hle, zázrak, asi za půl léta
měl již moudrost veškerého světa:
„Gymnasia za nic nestojí,
ona jenom hlupce vykojí;
škoda všech těch dlouhých osmi roků –
teď mi září pravá věda v oku!“
Řekl jemu bělovlasý kmet:
„Co to mluví ten tvůj mladý ret?
Nesmíš všecky podle sebe měřit,
mudrákům všem nevol všechno věřit,
zůstal-li jsi v gymnasium hloupým,
lacino tvou náhlou moudrost koupím.
Zapírání pravdy není vědou,
bludičky tě do bahniska vedou.
Maličko, a poznáš život pravý,
jenž tě planých utopií zbaví.
Co jsi slyšel jako gymnasista,
vážným mužům věrou blaho chystá;
že se ruší spasitelná shoda
mezi Zjevením a věrou – škoda!
Od víry se věda rváti nedá,
blažen, kdo v jich shodě pravdu hledá;
Žel, že tam již různí pisatelé
počínají sobě neuměle;
nejeden též nadaný hoch jarý
mimo školu čítá listy – škváry.
Modlívej se, a Duch Svatý s nebe
osvítí v tom labyrintu tebe.
Spolužákům moudrým stav se k boku,
jejich řeč a chování měj v oku.
Nezhyneš v tom trapném závodu,
sloužit budeš sobě, národu!
Nevím, koho tenkrát budeš chválit,
a čí věda bude tebe pálit;
jen se, pro Bůh, nikým nedej šálit!“