5. Sedmihlásek.

Po kosovi letem dvorným sedmihlásek přiletěl; uvítán byv zpěvem svorným čtveračivou tu řeč měl:

„Nemějte mne bratří, sestry, sbore vážný, sněme pestrý, za spojence lichých proroků! Ač mne sedmihláskem nazýváte,

povahu mou tuším dobře znáte; stojímť vždy vám věrně po boku. Proto zpívám hlasem sedmerým, abych bratřím, sestrám veškerým

srozumitelnou dal výstrahu, zvím-li o lupiči, o vrahu. Ó jak po nás přítelíček touží, a jak strážně nad hlavou nám krouží;

pohyby těch křídel jeho mírné obdiv budí v dálce nedozírné, aby podezření nevzbudil, a strach všechen od nás zapudil;

až pak náhle jako střela vrazí na nás šelma smělá, a nás bez bolesti dlouhé požírá jen z lásky pouhé.

Dobráci ti v dobrém žijí míru; jestřáb, sova neublíží výru; ostříž, luňák, krahujec a sup neskřiví si pérko ani chlup;

o sebe vždy mají vzornou péči, hlad svůj jenom naším tělem léčí. Jsou prý naši věrní rodáci, a my prostí slabí chudáci,

máme jejich pilnou snahou spokojenost nalezť blahou. Nebýť těchto činných národovců, méně měli bychom vdov a vdovců,

mnohem méně truchlé siroty zažilo by krušné trampoty. Národovců těch se chraňme, do rodin jim přístup braňme;

vím, že pravdu mám, an zřejmě dím: „Jsou to vlci v rouše beránčím.“ Dost nám blahobyt náš boří lišky, kuny, lasky, tchoři;

má-li ještě národ ptačí pěstovati símě dračí vlastní zvrhlou nerudou, satanskou tou obludou?

Ba i satan v Boha věří, ač se při tom strachem škeří; ale drzým tvorům tento starý lhář zahaluje někdy zrak i tvář,

aby rtoma rouhavýma všudy rozsívali hnusné lži a bludy, a z těch hmotný užitek si brali, kterýmž víru, pokoj, blaho vzali.

Ti, jenž víru živou v Boha mají, podlým štváčům rázně výhost dají. Vypovím vám, co jsem viděl, slyšel, an jsem z jara do kraje si vyšel.

Na lípě jsem pohodlně seděl, s větve rád jsem kolem sebe hleděl. Byla klidná neděle; pod lipou lid vesele

líbezným se zpěvem bavil, radostný den Páně slavil. Spokojenosť zjevně září mladým, starým z vlídných tváří.

K lípě tré se mužů mladých blíží. Při tom mimořádném objevu okamžikem bylo po zpěvu; každý k divným cizincům těm vzhlíží.

Liščí tahy na jednom jsem zřel, druhý na rtech běsný úsměv měl, a ten třetí jako sova mžoural, do všech koutů zrakem tupým štoural,

jakoby byl v noci málo spal, a teď slunka Božího se bál. „Na zdar!“ zvolal čelný dobrodruh. „Pochválen buď Ježíš Pán a Bůh,“

odvětil mu stříbrovlasý kmet, a již hýbal příchozím se ret; za druhem druh vypravoval, jako prý svět se přemudroval.

„V městech máme stálé zábavy, neznají tam lidé únavy; v neděli a v každý svátek, ve všední den, ba i v pátek

hrává aspoň kolovrátek. Tam lid od rána až do noci nedává se ničím přemoci; a zas od večera do rána

kde kdo statně hrá si na pána; muž i žena, i to malé robě jí a pije, všeho přeje sobě. Jinde nová doba bujně kvete,

vás tu ještě smutný pravěk hněte. Vzchopte se a novým proudem plujte, blaho sobě odhodlaně kujte!“ Vážně povstal stařec ctihodný,

a hned dal se v hovor úrodný: „My to vaše blaho dávno známe; ale věřte, my ho nehledáme! V Bohu jsme a v krásné ctnosti

pro ten život šťastni dosti; čeho lidem nad to potřebí, dá nám Pán Bůh zde i na nebi. Věru znějí vaše planá slova

jako v ráji slova satanova! Co tu od vás ucho slyší, naši touhu neutiší. Vaše rada úkolem je nesnadným;

spíše získáte nás skutkem příkladným. Jděte s Bohem, milí braši! Za tu mělkou radu vaši dám vám s sebou za náhradu

upřímnou a dobrou radu. Svolejte si, odrodilci veškery vyznavače bohapusté nevěry; chutě sobě obec nově

zakládejte na ostrově v bohatém a krásném kraji, bez práce kde hrozny zrají. Vám se zdaří úloha

bez víry a bez Boha. Obec ta by neměla kříže ani kostela; místo zbožné bohochvály

zaznívej tam výskot stálý; místo v bohumilé ctnosti žijte v pusté bezbožnosti; svatých knih si nevšímejte,

raděj’ pilně v karty hrejte. Roztomilé vaše děti Svatý Duch ať neposvětí; bez Božího Zákona

nechť je mine úhona. Po nějakém delším čase do vsi naší přijďte zase; já pak s vámi půjdu k vám,

abych přesvědčil se sám, kterak tou svou moudrou snahou budete míť obec blahou. Doposud jsem v cechu nevěrců

spatřoval vždy nejvíc obžerců, nejvíc lenochů a tuláků nejvíc bídníků a nuzáků, nejvíc štváčů, rváčů, rýpalů,

nejvíc lhářů, chytrých šibalů, nejvíc zlodějů a lupičů, nejvíc všeho práva tupičů, nejvíc zoufalců a sebevrahů

lehkovážným lidem na výstrahu. Až to vaše blaho uvidíme, pak vám teprv rádi uvěříme; či snad z vlastních výskumů

nabudete rozumu? Zatím mějte moudrosť svoji a nás nechte na pokoji!“ Mumlalo tré kalousů

zlostně cosi do vousů, a jak zmoklé slepice odcházeli z vesnice. Pod lipou zněl hlahol nový:

„Sláva panu starostovi! Onť svou moudrosť netajil, svatou pravdu obhájil!“ Drahé sestry, milí bratří,

tak i nám se chovať patří! Hajme ty své šťastné prahy, zapuzujme chytré vrahy, hlasatele nevěry,

jedovaté ještěry!“ Sedmihlásek dopověděl a již na své větvi seděl. Rozjařil se ptactva sněm,

mila byla řeč ta všem. Kde kdo křidélkoma hýbal, nadšeně druh druha líbal; nikdo dojmu neodolal,

každý zplna hrdla volal: „Nejctnostnější ze všech kráska věnčiť bude sedmihláska!