Prvým řečníkem byl čermáček; zvolna hýbal se mu zobáček; šedivou již hlavičku měl kmet, ze všech pěvců nejvíc čítal let.
Na bidle když chvílečku byl stál, promluvu svou klidně započal: „Od zkušené vím já pramateře, kterak soudiť máme o nevěře.
Nevěra se rodí z blbé pýchy, všude tropí hádky, všude hříchy. Nevěrec-li objeví se v sboru, původcem jest nevítaných sporů.
Bídný tvor ten, byť i kolozubý, v rodinách i v obci blaho hubí. Všechny zuby pravdou vyražte mu, padělané hned zas rostou jemu.
Běda tomu, kdo jej pustí blíže; mnohdy blahý klid mu rozehrýže. Nevěrec vždy sobecky se chová asi tak, jak u nás výr a sova.
A jak důsledně si počíná každý toho druhu hrdina! Dnes mu věc je bílá, zítra černa; dnes mu práce snadna, zítra perna.
Tutéž snahu z rána chvály hodnou, podvečer již hřmotně zove škodnou. Někdy hlučně, jindy bez povyku nápodobí v klidné sádce štiku;
na písek-li hned se nevyhodí, mnoho zlého mezi kapry zplodí. Kdo jej slyší otevřeným ústem, ocítí se v bludu bohapustém.
Šepotem a lichocením sladkým, poklonou a kroucením se hladkým balamutí velké malé ryby, vytýká jim záhubné prý chyby;
šálí je, že jenom její snahou celá sádka bude brzy blahou. Přeubohé dobrých těch ryb rody, štika strojí tučné z nich si hody.
Na červa-li prostý kapr bere, chytrá štika lapí jej a žere; rychle blaho slíbené se hatí, v sádce kapr za kaprem se tratí,
nelítostná štika nic se neptá, zbylá rybka truchlí-li a reptá; s rybníkem-li jedním hotova je, budovat jde jinam blaho ráje.
Štikám prospěchářkám bříško roste, vždyť je živí pokolení prosté; ony slouží svému bůžku bříchu; národ, pravda, věčnosť jest jim k smíchu.“
Čermák řekl, co tam říci chtěl, a zas vážně stranou odletěl. Houser hlavou kývá, hlučně hýhá: „Divnou láskou štika kapry stihá!“
Kačer přizvukuje: „Tak, tak, tak! Na štiku buď poslán starý rak!“
Cookies on Poetry Cove