Letěl slavík s rodem směrem rovným do vzdálené otčiny; na pokraji smutné doliny pookřáti chtěli zobem skrovným.
Aj, tu slavík zočil v ostré půtce odsouzené sněmem pěvcův škůdce; oni, žulou krytí od zadu, tajnou spolu měli poradu.
Na suchého stromu větvích tlustých seděli tam v řadách dosti hustých. Mírní znali náčelníkův vady, nebezpečné lekali se zrady;
ale sup, ten sobec zatvrzelec, zoufalý a odvážlivý smělec, osopil se hrdlem zuřivým: „Kdožby z vás mne supa nazval sopouchem,
očerním ho já a nazvu padouchem!“ Jestřáb stal se skoro neživým – za mechatou skálou hlavu skrýval, výr pak blbě tyranovi kýval:
úskostlivě chabá slova vypravila jenom sova. Rychle poutichnul nadějný ten spor, otročil zas supům slabochů všech sbor.
Slavík, vida blízké nebezpečí, rod svůj vyzval starostlivou řečí: „Synové a dcery, středem stromů volným letem vypravte se domů;
napomenu vlídně bludnou smečku, a pak dohoním vás za chvilečku.“ Letěli. On s jedlového vrcholu slova lásky vážně mluvil do dolů:
„Od pravěků ptactvu bylo zvykem dorozuměti se volapykem, řečí lidem za dob našich novou, řečí spasnou prý a všesvětovou.
Nesmíří však rozeštvané davy volapykem blud váš, nevěra a lež! Boří-li kdo, neříkej, že staví! Přestaňte již stavěť Babylonskou věž!
Narodili jste se národu, byste podryli mu svobodu? Byste národ slibem planým vnadili a jej otců nepřátelům zradili?
S nepřítelem zástup váš se rotí – s tím, jenž hledal dědův bezživotí? Opeření bratři, každý rod v svorné vlasti uživí svůj plod;
nepřátel nám věru jest se báti, budem-li se mezi sebou rváti! Neznáte-li našich dějin běh? Čecha zhubil vždy jen zpupný Čech!
Nadějí se blahou kojíce podejme si mužné pravice!“ Dojemným to pravil slavík hlasem, pobloudilci zachvěli se žasem;
a když slavík letěl odtamtud, všem-li v duších ozýval se stud?
Cookies on Poetry Cove