Pernactvem šla zpráva bolestná,
že prý v zemi chasa neřestná
národ lesních pěvců zradou bouří,
po veslu v něm okem chtivým mhouří;
že prý zhusta opeření dravci
s čtvernohými spolčují se ssavci,
ba i vtírají se zpěvné mládeži
dopídiť se chtíce vládních otěží.
Hlášeno to pěvců vévodovi,
váženému v lesích doupnákovi;
žádáno, by mocným věhlasem
ve sněm svolal časem nečasem
všechny lesní zpěvné kruhy
a jejich krákoravé druhy.
Stalo se. V den stanovený
slétali se muži, ženy,
synové a dcery dospělé
do zelené stráně veselé.
Jedle, břízy, borovice
ptáků měly na tisíce;
a již na mohutném smrku
slavně znělo zvučné „vrkú,“
jímžto doupnák hlásil všem,
zahájen že ptačí sněm.
Ztichlo ptactvo v obvodě
jako ryby ve vodě.
Doupnák stručně,
ale zvučně
udal předmět porady,
důležité hromady.
Ptáku, který zdvihl křídlo,
vykázal pak pěkné bidlo,
aby přes nevelikou seč
učinil svou moudrou řeč.