Ve víru světů nadzemských a dálných
prý krouží hvězdy věky vychladlé;
kdys lily zář, teď ve tmu zapadlé,
jak slepci žijí ve snách, tužbách žalných.
Graecie hvězdo! snů tvých triumfálných
kde zlatá zář, v níž jako v zrcadle
svět zhlížel se a lidstvo omladlé? –
Kde hvězdné květy modliteb tvých palných,
Ó středověku chmurný, věštecký? –
Kde hvězdný třpyt je slávy tvé, má vlasti? –
Kéž bleskem vlád’ bych, v hvězdy odumřelé
Zář dávnou vlil bych nové žití vřelé!
A kdybych nestačil snad na všecky, –
tož aspoň tvou bych rozžehnul, má vlasti!