Jsem písničkář jen ubohý;
majetek můj kus oblohy,
tu vzít mi nikdo nemůže,
já klidně chodím na lůže.
A ráno, když se probudí
mé srdce, – nic je netrudí,
nad sebou třeba v myšlénce
v tvář zírám svojí milence.
Jsi, děvo, jak ta obloha
co poblíž je tam u Boha,
lesk barvu její v oku máš
a usmívat se také znáš.
Však obloha se kaboní,
den celý třeba neskloní
se slunce v její okénko –
buď raděj sluncem milenko!
Uletěl ptáček z hlubin lesa
tam na jih dálné za moře,
naposled zapěl srdcelomnou
a ztratil se tam nahoře.
Zvuk písně té zní podnes v uchu;
hned ptáčete si vzpomínám,
mně zdá se, jak by z nitra mého
pryč odletěl k těm končinám.
To echo slední jeho písně,
jak moje píseň labutí,
již dlouho čekám, dlouho ptence,
však srdce pořád bez hnutí.