O štědrý večer v pozdní noční chůzi jsem ve snách zbloudil v zasněženém boru, kol jíní plálo každé na haluzi, jak slza velká luna na obzoru.
A poblíž cesty tam, kde stromy řídly, ruina čněla z bílých ratolestí, stín lesů nad ní, motýl černokřídlý, jak mrak se chvěl, kdy lásky prchá štěstí.
A vstoupiv na zeď, loubí na zvětralé, do tiché noci lesa přes vrchole jsem patřil v dál, kde na samotné skále čněl kostelík a rodná víska dole.
Tam mnoho světel míhalo se chvatem, v bělavých kruzích poletavé dýmy, v nich havran někdy černým zavál šatem jak v srdci bolest, upomínka zimy. –
Pojednou slyším přitlumená slova a teplý život odměřených dechů, pode mnou k smrku jedle démantová šelestí živě na bělostném mechu.
Dnes večer snů je, radovánek, štěstí, kdo srdce má, dnes zachvěje se tuchou, a tiché zvuky svatých čarozvěstí i hlavou skal a stromů pohnou suchou:
„Ty duše teskníš pro tu dnešní chvíli, že ruka lidská nezvolila tebe, nestřásla rubáš zimy sněhobílý, že moře světel, v blankytu svém nebe
na hlavu tvou a snětve nezavěsí, že neuzříš, kdy blahých oko dětí, jak hvězda hvězdě v letu pod nebesy, dnes báj velikou počne vyprávěti.
Jen v duchu zříš, jak v zasněženém domku zrak otcův plane, prst se matčin chvěje, kdy dárky rovná na vánočním stromku, je slzou horkou zlatí s obličeje;
jak síň se plní, šumot hlasů vzrůstá, a dítě otci, matce v náruč klesá, až stane srdce, blahem zněmí ústa, hled zrosený jen upřen na nebesa.
A nad zástupem obdařených dětí, jak srdce lidské strunou svojí zlatou, počíná šumět pozlacenou snětí vánoční stromek lásku nepojatou;
ve také chvíli jaro květy rodí, rozpíná nebe dráhu hvězdic mléčnou – a lidský duch i nad ztracenou lodí se vzpruží letem u výš nekonečnou.
Dnes hlavu schyl, snad o svatvečer příští hoch korunu tvou o vánocích setne, pak jako nebe hvězdami se blýští, zaplaneš v kráse světel bezpočetné.
Však zatím plec se vypne mohutněji a hlava ve snách k blankytu se vzpřímí; nuž netruchli a vypuď beznaději – vánoční stromky příští budem zimy.“
Utichnul šepot, měsíc nad ruinou jak anděl strážce vyhoupnul se z mračna, – slyš střelné rány hučet doubravinou, hloub lesní ohněm chví se neprůzračná.
Dva střelci vyšli se skolenou laní, na máry tyče smrk uťali, jedli, a v plesu zvučném, živém rozmlouvání se smečkou chrtů dál se cestou zvedli. –
A prázdno bylo na tajemném místu, kde smrk mladičký, jedle dříve snily, s vůkolních stromů sníh a něco lístů jen časem padlo čerstvé na pahýly. –
Ubohé stromky! kde jsou snové zlatí, kde štědrý večer, krásy jeho žáry – hle, zástup střelců v myslivnu se tratí, a hnědou laňku vaše nesou máry.
O štědrý večer v pozdní noční chůzi jsem ve snách vyšel ze smutného boru; kol jíní plálo každé na haluzi a luna bledá čistém na obzoru. –
Ubohé stromky, slza na mém líci vám svědčí celé příbuzenství vnitřní, nad krajem slyšet zvony hlaholící – dnes půjdu na mši pomodlit se jitřní. –
Cookies on Poetry Cove