V moři mračen na korábu šerém, racky kolem blesky jiskřící, v Sedlci noc spěla nad klášterem hlukem hromů, burnou vichřicí.
Věž se chvěje, zvony znějí samy, táhle jich zvuk v bouři zaniká, jako v slunci bahen bludné plamy, v šumotu lip chvějná osyka.
V chmurné cele s chudobného lože starý mnich se zvedá přízrakem: „Otče,“ volá „milosrdný Bože! blesků roj teď ssýláš oblakem.
Jediný jen sešli v oko slepé, pod řasou by z troudu opět žár vzeplál, jako z noci hvězdy lepé, vrátil se mi zraku božský dar.
Vždyť to oko jako anděl péčí, v stráži bdělo víry v krunýři před tvou církví; aby bludů meči v sad nevnikli kozli, kacíři.
Však ty víš, že kraj zde kolem šírý, kláštera a řádu v obvodu, pluhem práce mé prost Bratří víry, žírným luhem zkvítá v úrodu.
Však ty víš, ó pane všemohoucí, kolik duší spásy v palubu z vin jsem vznesl, kolik v plamen žhoucí knih jsem bludných vmetal v záhubu.
A kdy zásluhy mé nevyváží rosu milosti, tvé dobroty, pomni otců mých, již v tvojí stráži v obět dali srdce, životy.
Děd můj mečem v bělohorské dýmy pomáhal psát tvoje vítězství, jehož dosud květy plamennými mohyla se padlé země stkví.
Otec můj, co jestřáb zobák tupý, brousil meč a srdce v křemeni, od města kdy ku vsi se zástupy bludaře v tvé vracel učení.
Nuž těch reků zásluhy spoj s mými, ze tmy slepoty bych bídnou tvář, jako země sněhu prostá zimy, vztyčit mohl slunka v jarní zář.
Jako včela zas chci o své plásti pracovat, tož bludů stavět pych, k nohám tvým co pes své služby klásti – vyslyš mne, ó Pane, v nebesích!“
Bouře přešla. Ohlasem jen dálným, vzpomínka jak v duši malátné, nebe hřmí, déšť kapek zvukem žalným v okna padá v ticho posvátné!
A mnich ve snách, v klikaté jich směsi, toto slyšel: „Věrnou duši tvou žádost má ať v ničem nepoděsí, byť i sluchu byla podivnou.
Takto zní: Noc každou k práci truchlé, v hřbitov půjdeš v chmurnou kostnici, lebky, hnáty, kosti plísní stuchlé, skupené tam v divé směsici,
Rovnat budeš v různé, zdobné znaky, co duch dá ti zbožným vnuknutím. To-li vykonáš, Pán slepé zraky rozžehne zas ruky dotknutím.“
Od té doby, prací zabrán pilnou, v kostnici noc každou trval mnich, kosti rovnal rukou neomylnou, jako květy do záhonů, lích.
V průčelí již oltář; lustr hrůzný před ním visí, důlky lebečné svícny jsou, kol z hnátů erb již různý v stěnách našel místo bezpečné.
Dál mnich spěje mocí tajůplnou, cíl již blízký, duše zírá v snách, zornice jak jásá světla vlnou – ubývá již kostí v hromadách.
Tu kdys v noci, o hodině duchů, ze všech koutů, ze zdí klenutí vzdechy, šepty ku mnichovu sluchu netopýří vlály perutí.
Zprvu zticha, osení jak šumí, potom náhle pilou bzučící, lebky, hnáty, derouce se v tlumy harašily tichou kostnicí.
Hlasy zněly: „Proč ty rukou smělou hostinný náš rušíš věčný klid? Vari odtud, kde je stráží bdělou Žižkův padlý bohatýrský lid.
Sigmunda voj palcáty a cepy shroutili jsme praotců tvých rod, jenž jak ty, své víry vášní slepý, poutem mířil, mečem na národ.
Vari, smělče!“ – ale s myslí pevnou setrval mnich, mužně stínům děl: „Nemohu-li slepý, s tváří hněvnou, živé stíhat, z bludařských přec těl.
Kosti mám, bych k poslušenství Pána uhnětl je. Jako tato zem, bludů plná, na pospas je dána, tak i vás mám Jeho rozkazem.“
V bouř však rostly oživené hnáty: „Nuže věz, že marno úsilí, tvé i všech, již řetěz hanby klatý věky na vlast naši věsili.
Praotců teď kosti z hrobů země živé spějí zase s palcáty, vozy jejich půda hučí temně – to den pomsty, to den odplaty.“ –
Zazněl výkřik, zaduněla rána, nocí hvězdnou tichý chvěl se sten – Pod hromadou lebek, hnátů z rána zasutý mnich mrtvý nalezen.
Cookies on Poetry Cove