Římanka.

Quirité, slyšte! Toto senát praví: Zahalte v tógy čelo své a hlavy, za mrtvé palte oběti, neštěstí vlny v naše brány bijí,

legií orly sklála v Hispanii Karthágo mocná po třetí. Pad’ Scipio a k Ibeře až zemi nepřítel stíní svými korouhvemi,

snad smělou nyní výpravou, přes Gallii a sněžné alpské hory jak laviny nám karthaginské sbory zbraněmi blysknou nad hlavou.

Však čtyři dny jen doba trvá smutku, než orly svoje k novému zas skutku v let nový pošle věčný Řím, a proto senát volbu na vás skládá;

Quirité, slyšte! Od vás vůdce žádá svým novým orlům, legiím.“ Tak na fóru mluvili hlasatelé, a mrak se stlal po každém římském čele,

mrak ozářený nadějí, že nové voje udatností paží k své straně váhy rozhodnutí sváží, že vítězstvím se zastkvějí.

Jen Říman jeden v dumách trval stále – jak mladý dub, jenž osamocen v skále – živ jednou touhou, jedním snem: by jako vůdce postaven byl v čelo

a po boji se jeho jméno stkvělo v triumfu slávy vítězném. To Scipio byl; v otce svého pádu zřel jenom klíčit příští svoji vládu,

sen víčka míjel, srdce klid, vše jedna vlna pohltila dravá, nad hlavou křídlem šuměla mu sláva – „již vůdcem tebe zvolil lid.“ –

Však někdy opět v orlí této dráze se zjevila mu nedostupná hráze, zasyčel nedůvěry had: Čím dosud Římu prospěly tvé páže?

Zda stáří máš, jak řád to římský káže, věk dostatečný na úřad? Tak s bázní Scipio den čekal sněmu: tu slabý hlas se z lůžka ozval k němu:

„Zrak matčin dávno v nitru čet’, co vzdušným křídlem v skráně tvoje bije. Sem rámě tvé, půjdeme v komitie, snad dovolí to tíže let!“

A stará matka zsinalá a bledá jak stín svou hlavu nahrbenou zvedá, bez lesku oko zapadlé, na syna vzpírá vetchá svoje bedra –

tak chví se palma, zžehlá ohněm vedra, v cisterny jasném zrcadle. Však na fóru, kde směs jest postav hustá, stařeny postať na obryni vzrůstá:

„Padlého Scipiona syn, vojenský tribun dosud, jinoch mladý se v této válce dožaduje vlády, by pomstil Řím a otcův stín.

On měkký meč zakalí bleskem ducha, že nově vzpučí snítka lauru suchá a orel římských legií smělejším letem spáry svoje statné

hlouběji ještě v Kartháginu zatne, jí okov připne na šíji. Však bohové již jeho nad kolébkou síť tajných zjevů rozestřeli hebkou,

had zlatý děcka u nohou vždy zjevoval se náhle v noční chvíli jak symbol příští udatnosti, síly, již lidé prostí nezmohou.

Pak mladíkem jsa, v dumách za soumraku se denně v hejno mísil nočních ptáků, již obletují Kapitol, tam orel Jovišův jej v náruč chápal,

že víra v něm a činů rostl zápal, jak hvězdy rostly v nebi kol.“ Ustala žena; hlava v zem se níží – hle! tělo klesá – udiveně vzhlíží

lid k zmírající stařeně – pojednou bouřlivá se budí vřava. „Scipio vůdce!“ zástup provolává a rukou mává nadšeně.