Od doby té již čtrnáct prchlo roků, co slza tlačí ve vyhaslém oku, čas dlouhý dost, by na prach v popelnici konečně spálil srdce milující.
Však na mou lásku s tvořivosti tuchou, jak slunko jarní na ratolest suchou, umění paprsk, čarovné pad’ zoře, že duše má, jak vlnobitím moře,
myšlének vlny na pobřeží světa v nadšení jiskry ku oblakům metá. – Já rukou touž, jež ovíjela šíji, Madonny půvab do mramoru vryji
a z téhož rtu, jenž láskou vzplanul květnou, úsměvů ptáci sochy v tvář se slétnou. – Však srdce ženy tužeb dráhu mléčnou zří ohněm blýskat v dáli nekonečnou,
déšť zlaté lásky padající v luhy a v duši chvění rozepjaté duhy – – což ruka lásku do kamene tesá jak snivá noc své hvězdy na nebesa,
sic duch nadšený s aetherem se snoubí, – však srdce zírá do života hloubi, chce nazpět na zem, čaruplné báje, hře lásky slouchat snivé na šalmaje,
tkát vlákna snů, jich zlatovlasou prouhou se kochat, snít a zemřít třebas touhou. A láskou žiji; čtrnácte již roků se smutkem v srdci, s palnou slzou v oku,
než klesne v prach a zemdlí v tvůrčí síle, pracuje duše o památném díle. Viz třináct skupin, třináct zastavení, mé lásky bol, toť umučení Pána, –
než hvězda zbledne, paprsk šlehne denní, čtrnáctá socha bude vytesána. Ježíše sejmu, svoji lásku svatou, jak matka boží v náruč rozepjatou,
v jeskyni složím do země a prachu – dnes ruka kmitne v posledním se vzmachu. Než hory modré zasvitnuly stráně, skončeno celé umučení Páně,
a vedle kříže mrtvé ženy tělo jak mhla stříbrná červánkem se chvělo. –
Cookies on Poetry Cove