Na pouti lesem v temných snětí krytu
o plece dubu tělem opřená,
vzplanula vstříc mi v červánkovém svitu
bez hlavy, rukou socha kamenná.
Z vypuklých boků trávu vzešlou, býlí
měnilo slunce v zlatoplavý vlas,
a kalich zvonků, jahody květ bílý
se mechem táh’ jak vlasem perlí pás.
Z dutiny sochy v stínu kapradiny
žlutavá vzhlédla na mne písklata,
a k pramenu, kde pomněnky květ siný,
laň z mlází vedla svoje kůzlata.
Již v dáli skuhrá výr a v spěchu náhlém
mih’ netopýr se sochy nad hlavou,
kukačky žaluji ve zvuku táhlém,
zní praskot bičů šerou doubravou.
Blažená socho němá, bezúčastná!
v přírody tluku, proudu živoucím,
co láska tobě, chvíle žití šťastná,
naděje lidská s blahem vadnoucím?
Co myšlének ti nepokojných roje,
co bol neb láva vášní plamenná?! – –
ó, což bych vyměnil to nitro svoje
rád za tvá, socho, ňadra kamenná!