Jižní večer s celou svojí vnadou zastavil se tichou nad arkadou. Sloup korintský, oliv zakryt listem, mramorové drží zábradlí,
v stropu skleném, v jezeru jak čistém, z křišťálu se lampa zrcadlí. Čalouny tu rozstavené sochy vroubí nachem, zlatým tkanivem,
zrcadel a stolů velké plochy v ebenu se chvějí blýštivém. Ambra z květin opojná a vonná proudem táhne zahradou a síní, –
na výstupku mlhovitá clona děvu krásnou na pohovce stíní, obestřenou vlasem po kolena; podřimuje; hlava nachýlena.
O sloup opřen zaníceným zrakem Praxiteles hledí za oblakem. „Drahý můj, což nemáš v přísném líci, v oku temném, zlobně blýskavém
úsměvu již pro svou krasavici, aniž slůvka s lásky pozdravem? Pojď v mou náruč, zaplaším tvé stíny, pouto nudy písní roztavím,
dosud nikdy lahodou své Phryny, polibkem jsi nezhrd’ řeřavým.“ Zamáv’ rukou, jak by kouzla léči zažehnával svatým výrokem:
„Nerozpřádej lichotnou se řečí, nepoddám se lestným úskokem. Želím chvíle, klnu okamžiku, kdy jsem dobyl lásky pokladu,
kdy jsem nejprv s vínem kyprých rtíků žluče líbal ostrou přísadu. Neždám tebe, objetí tvých sledy zapomnění prstem rozetru,
polibkův a vnad opojné medy rozhodím jak plevy do větru. Kalich žádám zázračného léku bez horečných vášní přízraků,
s děvou krásnou nezkalených vděků láskou vzletět k hvězdám oblaku.“ Vzkřikla děva, uštknuta jak zmijí, křečovitě její ret se svíjí:
„Pravdu vím, však duši nad noc černou nezastírej řečí licoměrnou, rozkoše a polibků mých sytý zapudiž mne hrubým příkazem,
než dřív pověz, tvůrče Aphrodity, kdo tě nadchnul krásy obrazem? Čí že půvab, krása neskonalá v kladivu se mihnouc na dlátu,
jiskrou ducha na mramoru vzplála v nadšení a lásky záchvatu? Vnada Phryny v bohyni té sídlí, tváře moje plna svěžesti,
mnou jsi mohl nadšenými křídly ruku svou až v Olymp povznésti. Tělo své, jak na kup do tržiště, oděla jsem v čistou nahotu,
jméno tvé by pokolením příště meteorem vzplálo v blyskotu. Tělo moje stupeň bylo k tronu, k slávě zemské základ, podpona;
s láskou naší stejně po zákonu Aphrodity socha dokoná.“ Zrak se koulí, v hrozném rozzuření pláč se žalný v divý chechtot mění;
síň obíhá, ven úprkem letí, rozpřáhá se meče rukovětí. V dílnu vešla: v seřaděném voji sochy mistra podél stěn tu stojí.
Nad sníh čistší, pentelickou křídu, koruna všech děl a výtvorů, v popředí tu Aphrodita z Knidu krásou plane božskou v mramoru.
Něhy zor se v každém údu sbíhá, životem chce z mdloby problesknout, v souměru se každá vlní rýha, oblouk šíje, úst podélný kout.
Bok levice otevřenou dlaní v zamyšlení nyvě zakrývá, kolem spánků v lehkém rozestlání stáčejí se hustá přediva.
Stojíc chvíli před bohyní krásnou ruku sklání v bázni, postrachu, líbá sochu, slzou kropí jasnou, v pokoře se kloní do prachu.
Blýskl meč a půda zaduněla – tělo mrtvé u sochy se bělá.
Cookies on Poetry Cove