PINDAR.

Ó bohové! již okem hvězdic věčným v zem patříte, kol časem nekonečným ji spjavše moří nedozírných valem – již vůle osou zářnou, bleskným cvalem

řídíte světy přenesmírné, dálné i životy nás smrtelníků žalné, – vás vzývám dnes, k vám modliteb svých křídla jak ptáče vznáším do hlubiny zřídla.

Jsem sluha věrný, otrok vaší vůle, jež jako vichr zrna mého ducha v zem plodnou nesla, však i v srdce hluchá, z nichž jako kovkop v neústupné žule

jsem jiskry loudil zbožných pro vás vznětů. Mé zpěvy znají vůni jenom květů, ne žalný hmyz, jenž na dně skrytě čeká, jen zlaté víno v žití sladké číši,

ne rmutu přísadu a šedých plísní; dech pokory jen dřímá v mojí písni, již hněvná zloba titánského reka nežene v boj s olympskou věčnou říší.

Od Thrinakrie výsep v řecké břehy má lýra bije zvuky zbožné něhy, s oblohy vaší tiše jako sněhy padají na zem třpytné hymny její,

však černé propasti jsou pod závějí. Nuž rozsévačem jsa, chci plodů sklizeň, chci odplatu, však, bozi! z vašich rukou, svět laur mi podal, žití stálou trýzeň

zmnožuje ostnem prudčím, novou mukou – ne taký dar, v němž jako v kukli svitý spí motýl pozemský, jenž křídel svity jen na čas plane – vy jste všemohoucí!

váš dar jak hvězda věčně žhoucí planouti musí Hélia jak zoře, jak Afrodita rodící se z moře! – V svém domě v Thébách u neïtské brány

tak k bohům otcovským, jež v síni stály, děl stařec Pindar ve snách zadumaný, hlas bolně zněl a oči slzou plály. – Den zhasínal; jak v opozdělém letu

červánků ptáci věnec rudých květů v dirkejský potok k Pindarovu domu do síně nesli hasnoucími plamy, vzduch zlatem hořel, hlava vzpomínkami.

Tu z šera síně jako šelest stromu krok zazněl tiše; herma Apollina s podstavce sešla; laurem, drahokamy jun božský planul kšticí zlatoplavou,

kdy starci pravil s tváří usměvavou: „Slyšeli bozi prosbu svého syna; vše pravda jest, tys chrabře v lítém boji štít písní vznášel rudý krví vlastní,

by Olympští v své slávě mohli šťastni čís zvedat ke rtům. Odplatu již tvoji, Pindare, nesu, nad vše dary země dar vyniká jak nad pozemské plémě

bohové sami: Bez žalů všech trýzní, než pětkrát Hélios se s oři zvedne, jak lýry zvuk tvůj život tiše vyzní v divadle v Argu z těla schrány ledné.“

Zsinalý, bledý Pindar procit’ ze sna: „Smrť tedy chmurná, posupná a děsná má odplata, již bohové mi dali!“ zoufale děl; bol, smutek neskonalý

se pěvce zmocnil; ve snách v noci, za dne zřel tváře bohů úsměšné a zrádné a Hádu stín; tu čtvrtý večer v snění v trud myšlének kdes žalostivé znění

zašeptlo v síni; z dlaní těžké čelo pozvednul Pindar; v jasném svitu luny se lýry jeho na zdi chvěly struny jak vlasy zlaté – bělmo smutku sjelo

pojednou s očí, srdce zazvučelo: „O ústa bláhová, jež chtěla více nad tebe, lýro! co jest větší tebe? – Ó bohové! jak chudé vaše nebe!

smrť dar váš nejvyšší, hrob, tmavý jícen, však lýra má, jak věčná blýskavice, v mohylu mou, v niž vámi budu zřícen, pochodeň zatkne v nesmrtnosti svícen.“