V polní stan svůj Maxmilián v radu velitelů sezval pestrou řadu. Půlnoc dávno přešla; vůdců čela cíle porad ještě nedospěla;
vyčkat čas, či v pevná Čechů místa útočiti – kde tu výhra jista? Avšak náhle zahřměl v šum a vádu Domenico – generál on řádu –
stavě před užaslé vůdců hledy obraz, jevící ruk zlobných sledy: Když tam ze Strakonic nepřátelé s hojným plenem prchli před námi,
obraz tento v kapli osamělé nalezl jsem mezi troskami. Božský vděk, jejž kdysi lásky žárem štětec vdechl v tahy souměrné,
luza kacířská svým dravčím spárem zohyzdila v rysy příšerné. Tam, kde dříve v Panny svatém líci láskyplných očí zářil vděk,
dva jen důlky, truchlivě se tmící, pozůstavil ďábelský jich vztek. A co svatou hrůzou, tajným strachem nad malbou má duše trnula,
náhle z rámce, divným záříc nachem, přede mnou máť boží stanula, paprsk slunce, meč plamenný v ruce, pod čelem však dutý, prázdný zor:
„S tímto hanby znakem, v trpké muce, vojsku svému budu za prapor. Až meč váš se nepřátelskou krví zarumění v děsnou odvetu,
bez štětce mé tváře soulad prvý obnoví se v plném rozkvětu.“ Nuže k útoku máť boží kyne, v obrazu tom tajně přítomná;
v proudech krve pýcha vrahů zhyne, smyta bude vina ohromná! Ztichnul kněz; jen oko mluví leskem bouř jak v dáli pozdním ještě bleskem.
Rada skončena; tu na obzoru koule vzlétla, v Bílou bijíc horu. A než hvězdy vzešly na blankytě, divem navrácen hled svatý zřel
z líce matky boží, v jarém třpytě, na zkázu a hanbu nepřátel.
Cookies on Poetry Cove