Jak bludná hvězda přes oblohu dálnou
v pouť Léto vyšla neblahou a žalnou,
jak sirý pták;
pod srdcem děcka cítila již dechy,
matčinu slasť – však nikde vlídné střechy,
jen hrubý zrak.
Od Krety v lada schýlila se řecká,
na Athos přišla v thrácká města všecka,
však bičem zpět
ji hnali odevšad a pomluv plevy
metali v zářný peplos boží děvy
a v tváří květ.
Tu jedné noci v žalu svém a hoři
z pralesa přišla ku zátoce v moři,
tam člun se mih’,
v něm rybář vracel z nočního se lovu
ku výspě skal, jež tkvěly na ostrovu
jak mraků sníh.
V ten ostrov pustý, smutný, chudý, bídný
nešťastnou matku rybář přijal vlídný,
v chaloupku svou;
tam Léto šťastná z orlího jak bytu
v hru moře zřela, v hvězdy do blankytu,
v zem vzdálenou.
A devětkrát než Eos na úsvitě
zaplála v růžích, zrodilo se dítě,
Apollo bůh;
tu ostrov Delos smutný, pustý, chudý
palmami zkvět’ a v slunci zaplál rudý
a barvou duh.
O poesie! v nebes kruhu světa
jak bludná Léto záře tvoje vzlétá,
však tupý dav
tě žene v tmu, až jako bleskem s výše
v práh slétne osamělé chýše
tvůj zlatohlav.