Legenda.

Když láskou boží věrou opásán se svatý Pavel na pouť světem dal, by ohněm řeči své a zázraků rozžehl světlo mezi pohany,

po mnohých cestách, mnohém vítězství všel do Athen, kde posud uměn zář živená minulostí blýskala, kde zpěvy zněly slavných básníků

a školy kvetly starých mudrců, jichž žáci břitkost svého důmyslu na Kristu dávno v smíchu zkoušeli. A proto Pavel oheň nadšení

ve výheň sopky v prsou rozdmýchal a struny napjal svého rozumu a obraznosti vzdušné peruti, by šípy slov tím žárem zkalené

a silou ducha hnané do letu spíš srdcí ledných krunýř shroutily, zahnaly bludů ptáky černavé. I zvítězil; dnes prvně vystoupiv

již na sta duší k mistru obrátil. – – V přitmělé jizbě nyní v modlitbách apoštol trvá, Pánu děkuje, že ústům jeho zdarem požehnal. – –

A zatím venku teplá, jižní noc svůj hvězdný plášť kol města rozstřela s opojnou vůní; vzduchem průhledným se měsíc chvěl jak slza veliká

a v stříbře jeho chrámů oblouky v ztrnutí vážném v noc se hroužily jak ze strachu, že nový, cizí bůh přes jejich svatý vkročiti chce práh.

V tu letní noc si vyšel apoštol své čelo schladit vánkem prchavým, neb jakýs pocit dosud jako had, v hlubinách duše mrazem ztrnulý,

se vzepjal k žití, svíraje pak dech mu se rtů slova svaté modlitby zaháněl nazpět, jako náhlý mráz květinek útlých časné pupence. –

Zřel dívčí tvář, jež z proudu kadeří jak luna plála z hvozdů černavých velikým okem, v jehož hlubině jak v horském zřídle na dno průhledném

svěžího jitra smál se červánek. Zřel její úsměv, jenž jak paprsek líc oživoval její mramornou, jež k němu stále v touze upjatá

proud řeči jako v žízni stíhala, kdy mistra svého smrt a potupu dnes kázal davům slovem výmluvným. Opodál stála – potom zmizela,

on darmo pátral okem kolkolem, kdy v úctě potom zástup věřící jej ulicemi města provodil. Zapadla v zem, však vůně opojná

mu kouzlem dosud duši obmyká, že tato v letu s křídlem pokleslým se od modliteb, žalmů odvrací a noří v sny...

pojednou náhlý smích a šumot hlasů, hudba vířivá zazněla nocí; procit’ apoštol ze svého snění, křížem požehnal

své horké čelo, kol se rozhlížel. Na vršku stál a před ním zahrada planula různých světel v požáru jak vzdušný zjev, až zrak mu přecházel.

Dle Dipylonské brány opodál hned poznal apoštol, že Epikur kdys v sadů těchto libém zátiší vštěpoval žákům svoje učení,

již mistra svého smrti památku, dne dvacátého v každém měsíci slavností, hody povždy slavili. Pod stíny stromů starých, košatých

zřel postavy se bílé kmitati, jež jako páry vzdušné klikatě se splétajíce náhle mizely, by v jiné straně opět zahrady

zas vyrostly jak z vody lilije za písní zvuku, hudby jásavé, jež odevšad jak z jeskyň podzemních se z hloubi stromů k němu řinula.

Tak dlouhou chvíli ve snách poslouchal ten šumný zvuk – pak vzhlédl k nebesům a kráčel v před, neb v Boha důvěra, jak z hnízda náhle vyplašený pták,

se v duši jeho letmo vracela – on pouti vzpomněl, svého úkolu. – Již minul sfingy, které při vchodu posupným hledem naň se šklebily,

již ve stíny se mísil aleje, na jejíž konci palouk zelený s jezerem malým hořel v plamenech; na břehu jeho krásný, dorský chrám

se kolem pyšnil vzdušným sloupovím a mladíků a dívek zástupem; z nich každý věnec z růží na skráni plál nadšením, neb často vína číš

o číši zněla s písní jásavou, v níž horoucí se rozkoš vlnila. A na jezírku v smíchu, šepotu se lehké čluny pestře míhaly

kol člunů dvou, z nichž dívky dvě, co Eros bájný a co Anteros, na sebe hravě šípy metaly. Opodál, v šeru stinných akantů,

kam měsíc jenom listím pohlížel, nymf sedm s hvězdou na čele běh sedm planet nebes značilo v prchavém reji, tanci veselém.

To všecko viděl svatý apoštol, do stínů stajen palmy vysoké, jež Epikura hermu kamennou clonila snětí hustým vějířem,

a srdce jeho hněvem zatvrdlo: „Ó Pane, odpusť, že jsem na chvíli zapomněl tebe v planém blouznění! hle srdce mé zas mocně v útrobách

jen tvého slova bije příbojem a láska k tobě hvězdou v hlavě tkví, jež plála kdysi při tvém zrození – však tyto zde, již tebou zhrdají,

svou rukou mocnou pokoř, zasáhni, by, omráčeni náhlým zázrakem, v prach upadli a tebe prosili za spásu duše, paprsk milosti.“ –

V tom heresiarch, školy náčelník, s pohárem povstal; šumot umlknul: „Zdráv Epikuros budiž, mistr náš! neb kdo jest větší v řadách mudrců?

on v moři širém jako Sirius loď řídí vrátkou našich životů a rosou požitků a radostí ret ovlažuje žitím vyprahlý,

kdo větší jeho?“... náhle oněměl, neb zoufalý křik zazněl z jezera, divoký šum a hlasů volání; tam v boji s šípy příliš ohnivá

do hloubi padla dívka – Anteros. V ten divý zmatek, pláč a úpění hlas apoštolův slavně zahřímal: „Smrt větší mudrc, než váš Epikur,

však nad ni větší mistr můj a pán...“ A dál a dále jako vodopád hučela retů jeho výmluvnost o slávě boží, Kristu Ježíši...

pojednou přestal... uzřel mrtvolu: to dívčí tvář, jež z proudu kadeří jak luna plála z hvozdů černavých velikým okem, jehož hlubina

se tměla smrti stíny černými... Pohasly hvězdy; růží přísvitem se východ rdí, však dosud v modlitbách apoštol trvá v jizbě přitmělé

a duši jednu Bohu poroučí.