„Jak sfinga němá na karmelské hoře, o hladu, žízni v skalní trvám sluji, po celý věk tu v hvězdné zírám moře a v siné mráčky, nade mnou co plují.
Dnes řada roků prchá čtyřicátá, co ústa moje modlitbou jsou vzňatá, co první prosba s hory této čela do oblak k Tobě, mocný bože, spěla.
Pro lásku tu, jíž slunce trvá žhoucí, jíž blesky žijou, pustá tato skála, pro svatý oheň, milost všemohoucí, co v ústech proroků nám Tebou vzplála,
pro zářný sloup, jenž praotcům mým svítil, jejž v poušti jednou Mojžíši jsi vznítil, – Jehovo bože! hvězdo věčných třpytů! již ukoj přání, vyslyš eremitu.“ –
Tak volal rabbi na karmelské hoře a v noci v sluji purpurová zoře zasvitla náhle; na kamenném loži se rabbi zvedá udiveně, plaše,
slyš! nad ním dech proroka Eliáše: „Bůh slyšel tebe, jako prorok boží hned vezmi hůl a opusť pustou horu, do města Akky vejdi nejdřív v bránu,
lid úpí, mře tam na morovou ránu, a na důkaz, že poslalo tě nebe, mor utichne, jak zhlídne v městě tebe.“ – Opustil rabbi v noci ještě horu
a vešel v Akku, konec bylo moru. – Již slunce hasne, západ nachem rudne a zlatem hoří minaretů střecha, z daleké pouti, jako ptáče bludné,
Jehuda rabbi do Damašku spěchá. – On prorok boží ode města k městu v nadšení svatém dálnou koná cestu, svůj národ budí, rozohňuje řečí,
by vešel v boj, sáh’ k plamennému meči, že přišel den, by nad sionským hradem zas hvězdy vzešly jako nad západem a domov svůj a tyče bílých stanů
Israel celý zatknul v Kanaánu. – Již bledé hvězdy planou na obloze, Jehuda dosud řeční v synagoze: „Jehovy pozdrav opakujtež ústa,
mír nesu vám a svrchovanou lásku; ohnivý sloup již na nebesích vzrůstá a posel boží přišel do Damasku. – Na slova má od svahů Libanonu
s udatnou paží, se zápalem v čele Israel kvapí k dědičnému trónu a ve mně uctit svého spasitele!“ – A jeho řeč jak moře na skaliska
do duší bije větší stále vlnou, rukama hází, divě okem blýská, provází smíchem řeč svou tajeplnou, – až pojednou, jak bleskem sražen k zemi,
mluviti přestal – zástup žasem němý. – V to mrtvé ticho hromů jako hlasy, jak zvířat řev, kdy step za nimi hoří, jak plavců křik, kdy na vzbouřeném moři
se voda divá k obětem svým hlásí, jak sopky výbuch ze všech hrdel znělo: „mor! mor! morovou ranou černé tělo!“
Cookies on Poetry Cove