Ildigo.

Stepí širou v strážných ohňů moři tábor Hunů na obzoru hoří. Kotouč dýmu k oblakův až chlumu nad ležením chví se, plným šumu.

Kolem ohňů muži pleskolebí s tučným nosem pitvorně se šklebí, v kruhu kopí, zabodaných v zemi, bosou nohou křepčí s pochodněmi,

hemžíce se v jiskrnatém dešti, – kotel duní, píšťalka jim vřeští. Divoký ples, radovánky, hody; Attila se vrátil ze výpravy,

světoborce, vítěz nad národy, v paláci svou svatební noc slaví. Na koberci drahém pestrým květem, ověšena drahokamy v loži

mrtvá dívka se zsinalým retem na sobolí odpočívá koži. Šňůrky perel pláten na úbělu, vláken zlato na ruce a šíji,

v těsných sponách k nahému se tělu tulí, bílá ramena ovíjí. Vlas nad uhel černý v čílka lemu s bledostí se tváře potýká,

na zad sepjat vínkem diademu dolů sčeřen tělo obmyká; poupě ňader ku rozkoši budí, smrti šíp však v ladné vězí hrudi.

Kejklířů, šamanů čestná stráže půlkruhem se v řadu pojí těsnou, oka pokynem kdy král jim káže, píseň začínají dlouhou, děsnou –.

Opodál kruh tvoří otrokyně, Attila v něm rozhlédá se líně, v pozadí pak v slunci šperků, záři chanové a vůdci, pohlaváři.

Kynul král; jak v bouři moře příval z makar dutých, lastur, rohů řevy, bubnů vřesk tu v jeden hukot splýval – k tanci řadí na povel se děvy,

ze všech krajů divukrásné ženy, kol se trůnu v svitu smolnic chvějí, po pás zlatý zpola obnaženy divokým se tancem prohánějí.

Tenké roucho vlá od boků, pasu v ohni perel, třepetá se v jasu, v mlhy řasách nad kolena visí, vábných lýtek nastiňuje rysy.

Vlasů proud se šíji na bělostnou v opojivém tulí znavení, hned ji halí, hned se vnadou skvostnou pyšní v jemném ňader zvlnění. –

Zlatem tkaný závoj, k obličeji plných tvarů chudou záclonu, k bokům, ňadrům těsně přivíjejí rozmařile v něžném úklonu,

při tom patou zakrouhlenou jemně sotva dotknou koberce se, země, stínů letem v podobách se mění, dělí, srážejí se do skupení.

Však již opět vlnu bujné vřavy oka pokynem král mocně staví: „Mrtvou paní oplakává harém, eunuch bídný, strážce u jich dveří,

otrokyně nad královny zmarem zlato rvou si v smutku ze kadeří. Truchlí síň, kde v mramorové lázni vlny hravé bělostné to tělo

tajeplnou objímaly bázní, a mé srdce pohledem se chvělo, tětiva jak při výstřelu z luku mocí její, při slov jejích zvuku,

až krev v žilách utuhlá a stydlá proudila zas blahem toho zřídla.“ Attila však, pod jehožto nohou celá zem se chvěje pod oblohou,

trůny, žezla kácejí se v střepy šípy jeho, železem a cepy, uhradí dnes ženy této ztrátu, děvu krásnou vezme za odplatu.

„Ildigo, dnes nevinny tvé pěny, rubín retů vášní nezkalený, číš jak prvá po době již drahné plným douškem k ústům se mi nahne.

K dnešní chvíli, osení jak k žatbě, k hodům víno choval jsem tě v skrytu, šperk nejlepší nevěsta jak k svatbě, píseň v strunách pěvec na varitu.

K dnešní noci, oltář jako clonou ztajena mi tvoje vnada pružná, kniha požitků mi uzavřena sponou vůní ňader opojná a růžná...

Dosud tiše v zlatých vlnkách studu trávila jsi trpkost zajetí, Ildigo, dnes celovat tě budu, na prsou mých vzplaneš v objetí.“

Výskot v řadách, děvu na smrt bledou k trůnu krále otroci již vedou. Hrdá postať s velebou se snoubí, oko plá prut korálů jak v hloubi.

Na půl řasa blyskot temní zoru, rtoma škubá, v čele rudne tepna, tak se v pádu strůmek chvěje v boru, palma štíhlá, bouř kdy víří stepná. –

Znova zvuky pekelné se rojí, sto jak šelem v rozzuřeném boji, zvoní lebky zlatem ovroubené z hlav nepřátel k číším vyhloubené,

kde duch prve myšlének kul meče, nyní vína mok se perlí, teče v hrdla bezedná; až lysé hlavy k spánku víčka mrákotnému znaví. –

Pustá síň, jak trupy na bojišti leží těla, krev se z číší prýští. – Bleskem kmitla smrtící se dýka, postaven kde trůn byl panovníka,

roste stín, až tvář se jeví celá, Ildigo jak pomsta zkamenělá. – Třikrát dýka po čepel se vryla, třikrát hruď se krví potřísnila;

první ranou pomstila svou máti, druhá patří sester, otce vrahu, třetí ranou mzdu za vlast svou platí, od Rýnu co zpustošena k Váhu.

Mrtev král; noc bouřlivá a čírá, prchá Ildigo a dýku v ruce svírá. –